První láska.

Cos dotknulo se její duše ve snu

i bylo jí, jak teď by teprv žila,

jak zemi, poprvé když tušíc Vesnu

svůj všecken ples v skřivánčí píseň vlila;

jak v klínu matky do svítání spala

a ve spaní se tiše usmívala.

Když zbudila se, sama nevěděla,

kdo oknem snů se v její duši díval,

jen věděla, že obora se tměla,

lkal vodopád a na sněti pták zpíval;

že keř se zachvěl, tráva hnula v spěchu

a kroků ohlas že se tajil v mechu.

A bylo jí tak mile a tak snivě,

ač dobře neznala, co v duši cítí,

po jarním dešti jako bývá nivě,

když v slunce sklonu brillianty svítí,

a její úsměv od úst letěl k čelu,

jak zlatý paprsk pad by do úbělu.

Svět básníků se otevřel jí náhle

se všemi zázraky a sny, a krásou;

cos kynulo v té směsi neobsáhlé.

I cítila to s vlhkou oka řasou

a věděla, že to je lidské štěstí,

a ptala se, až přijde, jak ho nésti!

Pak často, často chodívala v lesy

a napřed znala každou píseň ptačí,

a v hře se zadumala nad klavesy

a četla Pavla s Virginií v pláči,

leč ve pláči tom tak jí bylo blaze,

ne jako v slzách, spíš jak v rosné vláze.

A svatvečer vstal v její duši mladé,

když „dobrou noc“ své matce říci měla,

jak lilii, když na lístky jí klade

se měsíce zář tichá, stříbroskvělá.

Jak s úsměvem vlas rozpustila světlý,

hned všecky ráje v nitru jejím květly.

Ó snové! štěstí! První lásky chvíle!

„Já pochopil vás,“ kdo k vám může říci?

Sám kdyby anděl svoje křídlo bílé

nad její duší rozpjal milující,

před jejím srdcem čelo své by sklopil

a štěstí lásky sám by nepochopil!

A já směl z dálky patřit v nitro její,

myšlenky její v dálku doprovázet,

snů stopy hlídat v jejím obličeji,

jak lístky strom jí v cestu písně házet

a říci jí: „Co ve sny tobě svítí,

já mohu tobě pro celé dát žití.“