PRVNÍ LET.

Jaru vstříc toužím víc,

také chci mu píseň říc’!

Jako v slunci šťastná země

zachvělo se srdce ve mně,

básník ptá se člověka,

zda se květů dočeká?...

Vidím úsměv, blaho všude,

cítím – i k mé duši chudé

jaro táhne z daleka!

Běda jen, byl to sen,

nebude však vyplněn!

Znova kraj se do chmur choulí,

a hluk vichřic uspal ouly,

v kterých jara nepokoj

bouřil ze sna mladý roj...

A má touha, ač se bráním,

znova s chladným odříkáním

beznadějný vede boj!

Slunný jas v mraku shas’,

skřivan ztratil zlatý hlas...

Bázeň náhlá krutým mrazem

srazila mi peruť na zem,

a já nestih’, kam jsem chtěl,

a mou radost padnul žel –

jako zima na ty ouly,

pod nimiž se v závěj choulí

na tisíce mrtvých včel...