První májový déšť.

Na zemi padá s bílým květem stromů,

že každý koutek zatopen jich bělem.

V tu dobu lidské sny se vrací domů

se srdcem zlomeným a bledým čelem.

A nápěv jakýs hořký větru vání

z nešťastných ňader mladé země loudí.

Zní smutně píseň ta jak v umírání,

a z lidských úst k ní teskný refrain proudí.

S hořkostí prvních slz déšť k zemi kane,

a vítr vzdech svůj v tajný nářek spřádá,

až věřím, že v tom větru duše vane,

a deštěm srdce rozplynulé spadá.