První noc.

Je půlnoc. – Luna z prostřed temných mraků

tak smutně v hřbitov tichý pohlédá,

jak ve hrob druha druh, když slzy v zraku,

a srdce v prsou žalem usedá. –

Vše kolem tíží němá smrti mdloba...

– A oko luny bloudí po rovech:

tu po těch, na nichž květů milá zdoba,

zde jiné zří, jež krášlí leda mech,

jímž časy píší výrok: zapomnění...,

tam jiné zas, jež zdobí spásy Kříž,

i takové, kde kříže spásy není,

a na nichž kámen, divná hrobu tíž...

– Toť staří známí, – ty už všecky zřela.

Že všecky? – ne, ne, přec ne všecky zcela:

tam mezi zarostlými těmi rovy

ční jeden čerstvý, – ten je zcela nový:

v něj kněze – otce děti pochovaly

a poprve dnes nad ním zaplakaly. –

Leč viz! – Ty hroby, jež tak němé byly,

jak divný strojí po hřbitově ruch!

Duch za duchem z nich tiše stoupá bílý,

jak nad hory když stoupá mlhy pruh,

a všeci vážně, s klidem v líci spějí,

jak mráčků tlum – tak tiše beze slov,

– jen dlouhé, vzdušné řízy se jim chvějí –

a pílí tam, kde čerstvý kyne rov;

a nežli luna z žasu probere se,

co počne as ten divný noci zjev,

už peruť vzdušná šíř a šíře nese

těch duchů bílých dumný, vážný zpěv:

„Z říše živých, z říše ruchu

v říši klidu, v říši duchů

vítej, otče, vítej nám!

Blažen jsi, že z žití víru

dospěl’s šťastně v přístav míru,

zniknuv zrádným hlubinám!“...

„Odtud prchá světa vlna,

strasti, klamu, zrady plna,

před sluncem jak prchá stín.

Zde se končí žití sváda,

zde je klidu věčná vláda,

zde je neznám všaký čin!“

„Z říše živých, z říše ruchu

v říši klidu, v říši duchů

vítej, Otče, vítej nám!

Blažen jsi, že z žití víru

dospěl’s šťastně v přístav míru,

zniknuv zrádným hlubinám! –“