PRVNÍ OBĚŤ.

V tmě platanů a starých cedrů

stál u bran ráje Ariel;

při hvězdách luh po denním vedru

se manou rosy opijel,

kdes v skalách šakal zavyl časem

neb vítr pohnul třtiny klasem,

a jak meteor mlhavý

meč anděla plál z ráje stromů

až na pokraj skalného lomu,

kde tměly se dvě postavy.

Tu jedna leží, druhá klečí; –

ta bez hnutí, ta stálý ruch –

ta němá – a ta divnou řečí,

v níž pláč a kletba, plní vzduch;

té blesky srší z podobrví,

skráň druhé zbarvena jest krví,

lesk žití v oku dávno zhas’.

Ta, která klečí, nyní vstala,

v tvář bila se a ruce vzpjala

a rvala černý vous i vlas.

„Nuž, bože, chceš-li, promluv hromem!

Zde, šakale, tvůj lup – nuž, vyj!

Tam v trávě kdes pod skalným lomem

jest pohozen můj pádný kyj.

Lpí na něm krev, smrt na něm sedí

a poprv kalným okem hledí

v ten šírý, dálný, spící svět:

nuž, jsi-li bůh, jak otec praví,

hoď rychle po ní blesk svůj žhavý

a v pouta svá ji vrhni zpět!

Teď ještě na mém kyji krotká

se plaše dívá do kola;

však sleze s něho, vše, co potká,

jí padne v plen – kdo odolá?

V květ šlehne mrazem, červem stají

se v zralý plod, co zroste v máji,

vše v podjeseni spustoší,

svět zplení, jeho na ruiny

si sedne zahalená v stíny

a zachechtá se v rozkoši.

A šesti dnů tvých dílo valné

před jejím dechem – pouhé nic!

Já vyvolal ji – spousty skalné

shoď na mou leb a blesk v mou líc!

Proč netrestáš mne? Či juž v strachu

za mraky ze safíru, z nachu

ve andělů sbor skryt se chvíš?

Zem nevinná spí v páře ranní,

ó měj teď s tvorstvem slitování,

smrt jest juž v světě – a ty spíš?“

Kles do trávy, skryl v rose tváře.

Den jasný z mlh se tiše vznes’,

kol obzor tonul v zlaté páře

a hymnou rozhoupal se les;

u řeky lev svou vztýčil hlavu

a slunci zařval ku pozdravu,

jakmile blesklo nad stromy;

Kain zachvěl se, neb v srdci skrytý

se vzpřímil lev mu obrovitý

a zařval rovněž – svědomí.