První oddělení.

Na ohromných Krkonošů báně

Černý mrak své čelo položil;

Mrtvé ticho – vysokánů skráně

Ejhle blesk teď křížem pokropil.

Za to žhoucích blesků požehnání

Hlásá příroda svůj dík,

Vysílajíc hor a lesů ryk

Do oblohy v rázném zahřímání.

Ejhle tamto, hroznou nad propastí

V hávu zkrváceném mladík stojí;

Jeho obličej, toť obraz strastí,

Oko jiskří děsně, jakby k boji

Vyzývalo blesky.

„Žalujte to nebi hromu třesky,“

Zvolá, „ve tmách leží národ český,

Sláva věků též i s národem!

V Lipanské té seči vykrvácel

Sílu bujnou hrdý český lev,

Již se Oreb sesul, v rumy skácel,

Vrah rozkropil věrných bratří krev!

Já jen vojín bídný, zkrvácený

Prchám do ciziny. Jakéž ceny

Budoucího žití mého chvíle

Do sebe již mají? Kde, kdež cíle

Naleznu – kde vlast, kde domov svůj?

Hroby otcův, víru věrných synů,

Památku těch velebených činů,

Vlasti má, kde milý hovor tvůj?

Běda, že jsem nezahynul v boji!

V spánku věčném leží bratři moji –

Jáť jen samoten svůj život vleku,

Samoten přes meze vlasti teku – –

Ne – ne – nazpět – tam, kde řinčí meče,

Do husitské slavné seče!

S hory dolů! nazpět, tam – –

Kam chceš spěchat? – – blbý sen,

Přelud bídný, mrzký klam!

Po bitvách již Páně; v této době

Vše tam ticho, ticho jako v hrobě,

Jáť pak z vlasti vyvržen,

Vypuzen, do cizích krajů hnán,

Štván co dravá zvěř, bych hledal rov,

Hrob svůj v cizině – toť hrozný lov! –

Nikoli! – jsemť já svých činů pán –

Nevyštvou mne do cizinců země;

Zde, na půdě České noho stůj! – –

Aj jak mocně duch teď volá ve mně:

Kolem sebe hleď, zde hrobův dosti,

V klínu matky pochovej své kosti!“

Hrom tu opět přírodou otřásá,

Za ním jinoch v šílenosti hlásá:

„Trouba nebes provází mne k hrobu,

Blesk hle žehná poslední mou dobu:

S životem to slavné loučení;

Ke dnu, tam kam oko již nesáhá,

Tam se kloním, tmavé do propasti,

Do útroby drahé matky, vlasti –

Přijmiž syna matko – matko drahá!"

Takto zvolav do propasti skočí –

Hle však křoví, ze skály se pnoucí,

Zachytí jej, kolem něho točí

Větve své a ve mdlobách hynoucí

Zoufalec se nad hlubinou chvěje.

Slyš – tu ze skal strašně se to směje,

Švihne blesk a zarachotí hrom,

Zmizelť hle ochranný strom,

Větve jeho jsou teď páže,

Jimiž blíže k tělu svému

Rouchem krve oděnému

Zoufalce muž hrozný váže.

Jakby v letu anjel smilování

Sypal na zem probuzenou kvítí,

Temena tak Krkonošských bání

V lesku ranních červánků se svítí.

Páry husté z rozsedlin a z doupí

Dmou se zhůru jako kouře sloupy,

Jenžto oltář svatý otáčejí:

Kolem ticho, lupének nedýše,

Jenom z dáli do prostoru říše

Vodopády věčné žalmy lejí.

Na skále tam vojín skrvácený,

Ponořen jsa v spánku, odpočívá;

Muž pak, rudým rouchem přioděný,

V jehož oku zdroj se záští skrývá,

Nad ním stoje, mluví temným slovem:

„Pevná vůle – srdce zdravé –

Hrdá mysl – vášně žhavé;

Bylť to bujný skok;

K nám však volný krok

Pudem vlastním, vůlí pouhou,

Konat musí cestu dlouhou!“

A teď jinoch otevřel jest oči,

Zrak se potká s první slunce září,

Svítící po bledé jeho tváři.

Vzchopí se a na nohy teď skočí,

K předu kroče propast děsnou zhlédne,

Myšlénka se kmitne v duši jeho,

Spatře teď i muže přehrozného

Couvá – chvěje se a bledne.

„Proč se děsíš, Jene,“ mluvit jme se

Strašný muž, „hle jáť jsem tobě

Povržený život zachoval;

V propasti, tam v přehlubokém plese

Mrtvola tvá v lůně vod a skal

Ležela by jistě v této době,

Kdybych, uchopiv tě v letu,

Nevrátil tvé tělo světu;

Nebo věz to, duše tvoje

Bylaby – a jest již moje!“

Kdež pak jsem – což se tu se mnou děje?

Krev mi stydne, srdce se mi chvěje,

Slova, která slyším hlaholiti,

Nemohu a nechci pochopiti!

Pochopíš, můj Jene, vždyť tě znám!

Kdo tě zplodil, nevíš arci sám;

Hora Kutná však tě vychovala,

Pražská kolej biret bakaláře

Na učenou hlavu pozděj dala;

Pak tě rozjařila nová záře,

Že jsi, hodiv knihou, sáhnul k meči,

Bys ním máchal v bratrské té seči.

Ty mne znáš – tvůj pohled srdce láme!

V jisté knize, předobře ti známé,

O nížto však nerád povídám,

Psáno stojí: Kdo se sám

Svévolně ze světa bere,

Ku světlu se více neprodere!

Tvore hrůzy! tak to není psáno

V písmě – Ticho, ticho, nechmež hádky,

Dosti o té věci povídáno!

Nuže tedy, uvrhnu tě zpátky

Do propasti, tam pak na věčnosti

Vediž při svou s vládcem budoucnosti!

Duch teď kynul: jako drak ohromný

Mlha ze dna propasti se pnula,

Zastíníc teď slunce, oblohu i zemi,

Jako pokrov sinavými lemy

Postavy již obě zavinula.

Velikán teď, v tváři úsměch pekla,

Vztahuje své levé ruky hnáty –

„Nuže, chcešli veselou hru hráti,

Podejž ruku – na let deset tobě

Zem se změní v krásy, lásky nebe!“

Jinoch mlče hlavu k zemi kloní –

„Nádherně tvůj život ozdobím–“

Jinoch mlče tváře dlaní kryje –

„Jene,“ svůdce hlasem děsným vyje,

„Pomstím tebe nad nepřítelem,

Tebe a tvůj národ oslavím!“

,Pomstíš – oslavíš – tvým, tvým teď jsem!‘

Zvolá jinoch, ruku škůdci dává.

„Stalo se,“ duch hrůzy provolává,

„Smlouva uzavřena mezi námi,

Ačkoli jen pouhou formou byla;

Nebo krev náš spolek pokropila,

Když jsi letěl do smrtící jámy.

Uchopiv tě v letu, na tvém čele

Znamenal jsem dvě krůpěje vřelé –

Jedna skví se na prstenu tvém,

Druhou ejhle zde na prstu mém;

Tato krev nás pevně k sobě víže,

Jsemť tvým sluhou, tys můj pán a kníže! –

Nuže k pomstě – vyjasni jen tvář!

Skutkem pomsty stoupíš směle

Též i na prah slávy skvělé,

Nebo já, co dobrý hospodář,

Spolu oslavě i psotě hovím,

Rád dvě zvěře jednou střelou lovím!“

Bratři, věrní víry bojovníci!

Vyslali k nám posly protivníci,

Přátelství a službu vzkazujíce,

Zlaté hory, doly slibujíce,

Za krále když Zikmunda uznáme,

Jemu Hradec, slavné město, vzdáme.

A však vězte, bratři, dnes na ráno

Mělť jsem já kněz Ambrož vidění:

Znamenal jsem, kterak osení

Patou vojska bylo rozerváno –

A tu vidím na nebeském kruhu

V oblak oděného anjela,

Tvář se jako slunce blyštěla,

Nad hlavou měl rozepiatou duhu –

A ten volal převelikým hlasem,

Jakby sedm hromů mluvilo:

Duch, jenžto se snáší nad veškerým klasem,

Jejžto žezlo vrahův zlomilo,

Káže, aby pošlapaní vstali,

Svědectví o věčné pravdě dali!

A hle, osení to rozmetané

Hrozným kovů třeskem zhůru vstane,

Neb se v kališníky proměnilo,

Z jichžto ran se moře krve lilo.

Zdvihli jsou se statní víry lvové,

V čele jejich oba Prokopové.

Ejhle duch tu vnitřní v ústa moje

Slova klade – zděšen vyvolám:

Proč ty, hospodine, v dálce stoje

V dobách soužení se skrýváš nám?

Proč jsi v mlhách hněvu skryt?

Vrazi lučiště již napínají,

Šípy na tětivy přikládají,

Aby stříleli na věrný lid.

Aj tu zdvihl hlas svůj Prokop vůdce,

Otec věrných kališníků, řkúce:

Mějte pevnou víru v hospodina!

V zápasu kdož statně vytrváte,

Slávu věčnou na výsostech máte –

U nohou se v prachu plazí vina!

My co obět pro kalich jsme padli,

Bychom v smrti věkůvěčně žili,

Krví slávu česku pokropili,

Aby věnce její neuvadly.

Bratří milí, jenom vytrvání!

Pán pomůže věrným dítkám svým,

Dada mečům jejich požehnání,

Nepřátely prutem železným

Roztřiští, jak křehkou nádobu –

Bratří – setrvání do hrobu! –

Takto Prokop; já pak této chvíle

Procitnul jsem. – Nuže vězte míle,

Že vám Zikmund milost zkazuje,

Zlaté hory, doly slibuje,

Za krále když jej uznáte,

Pevný, slavný Hradec jemu vzdáte;

Zpomeňte však na vidění moje,

Na hlas zpomeňte, jejž vůdce voje

Páně vydal!

Setrvejme do hrobu!

Raděj smrt než porobu!

Tedy slyšeli jste, milí braši,

Nevývratnou pevnou vůli naši,

Od které již bohdá nepustíme.

Povězte těm, kdož vás vyslali,

By své plece k ranám chystali,

Ne o pokoj, o meč uhodíme!

Pomněte pak, že již nelze vám

Všem křesťanským sborům odolati,

Jeho milost císař Zikmund sám –

Čas již, poslům brady oškubati!

Všecka města v mír a jednotu

Vešla s králem, se všemi i pány –

Vy jen žádoucího klenotu,

Míru svatého, nepřijímáte,

Pokoj staví všude tiché stany,

Vy jen posud krve prolíváte!

Nepřím toho, časové že běží,

Naplnění přísnou pomstou páně;

Než kdo Zikmundovi slepě věří,

Podvoluje vlastní hrdlo ráně!

Známe Ulyssa již podvodného,

Sladkým slovem chce nás konejšiti,

Plnou nádobu pak vzteku svého

Na lid dřímající prudce vlíti;

Pročež vězte, že se nepoddáme,

V hospodina pevnou vůli máme!

Nepoddáme! nepoddáme!

Nuže vězte vy též, v zápětí

Za pýchou že kráčí zkáza vaše!

Vyhrožuješ! ajta milý braše,

Snad se v Labi hodláš tápěti,

Aneb po studené bažíš Orlici?

Odpověd jim dejte palicí.

V konopí již raděj zaduste je!

Bratři, bez ouhony propusťte je!

Bezpečni nechť hrdly svými jsou,

Neškoďte jim skutky ani slovy,

Nechť již podvodnému Ulyssovi

Poselství to z Hradce donesou.

Bratři, Bůh vás pomiluj!

Ejhle, vykonal sem účel svůj,

Vyzpytovav, co se v zemi děje.

Nuže, milý bratře, vypravuj!

Štěstí nehrubě se na nás směje;

Všude mrtvo po té hrozné bouři –

Louže krve – z měst se ještě kouří;

Sprostý lid se koje nadějí,

Že již konec pohromného času,

Oudům hoví, odloživ své zbraně;

Než pak všickni moudří raději

Spatřiliby ozbrojenou chasu;

Nebo Zikmund, před zbraní se kloně,

Prázdné pěsti poutá provazem;

Leč jen málo moudrých, bohpomozi,

Pěstuje již dobrá česká zem,

Nebo k nám toliko zaslíbili

Přiraziti s lidem též i s vozy

Chrudimští a Mýta Vysokého

Věrná obec, z pánův uhodili

S námi Mokrovouský rek udatný

A pak Roháč, Gideon ten statný,

Jehož mysl, pevná jako skála,

Proti všechněm protivníkům stála.

Se mnou ejhle! přichází též k vám

Jan Kutenský, všechněm dobře znám,

V knihách zběhlý, byť i v letech mladý.

Kdož pak nezná rekovného Jana!

Vítán budiž jménem celé rady,

Pastorku statného Zalužana!

Bratři! radostně vás srdce vítá,

Neb nám opět nové jitro svítá!

Východ druhý, byvší pokropen

Pěnou krvavého vlnobití,

Zvěstuje přejasný, slavný den.

Nuže váš jsem, hotov život svůj

Pro kalich a pomstu nasaditi!

Vítej nám náš Jene, vypravuj,

Jak jsi ušel Lipanskému loži.

Chránila mne mocná ruka boží.

Pro přítele boku otcovského,

Prokopa na věky slaveného,

S palcátem se v dav nepřátel topím,

An tu pronevěrný onen škůdce,

Vilém Kostka sáhodlouhým kopím

Bok jest proklal velebného vůdce.

Prokop klesl, já pak pomsty hrůzou,

Palcát zdvihna, na vraha dotírám,

A však obklíčený škůdců luzou,

Již již v krvi na zemi se svírám,

Nebo kopí, vrazíc na mé týmě,

Do krvavé trávy položí mne. –

Polomrtev jsem tam odpočíval

S mrtvolami do noci až černé;

Závoj mrákot smyslům mým ukrýval

Hrozný osud, jemuž vojsko věrné

Podlehlo – až zbuzen trapnou bolí

Slyším stesky, vzdechy, hrozné lání,

O pomoc zde, o smrt tam volání,

Rozhléhající se v tmavém poli.

Plazím se zkrvácen, poloslepý

Přes mrtvoly, pavezy a cepy –

Aj tu oheň v oko zablesknul,

Strašně vyjasní se okolí:

V dálce plamen k obloze se pnul,

Hlas pak z ohně k nebi řval,

Žeby změkčil hrudí skal:

Topili tam masem stodoly!

Víte, co to bylo – věci známé.

Nechci vám však vypravovat šíře,

Kterak jsem se dál a dále bral,

Lůžko sobě v pustých lesích stlal;

Zpomínání toto pamět láme!

Mysle, že již po všem všudy veta,

Chvátal jsem též do onoho světa;

Než však pomezí jsem překročil,

Tu mne přítel tento vyléčil!

Divný člověk! Tvář to odporná!

Slovútní a slavní pánové,

Nejeden snad z vás již dobře zná

Jméno též i pokolení mé –

Pocházímť já z krásné, Vlaské země,

Kdežto velebené moje plémě

Jménem vůdce lásky, Duca del’ amor,

V řadě šlechty slavně slynulo;

A však běda, kleslo s trůnu slávy,

Potomek co sprostý Duchamor

Opovržený svůj život tráví;

Ano, slza žalu kropí tvář,

Proudy studu po lícech se lijí,

Nyní jako bídný mastičkář

Světem těpím se a hnusně žiji! –

Teď však poroučím se vašim milostem,

Neboť prošed mnohou, mnohou zem,

Vidím, že mi nikde také štěstí

Jako v Čechách nemohloby kvésti;

Neb kde na životy tolik pastí,

Tam též třeba dokonalých mastí.

Drahý přítel můj zde poví vám,

Kterak v léčení se dobře znám.

Důvěra se nejeví v tvé tváří;

Než však předce, milý mastičkáři,

Postav si jen mezi námi stan:

Třeba léku, kde vydatných ran.

O důvěře mluvíš, milý pane?

Co svět světem, nezklamal sem kuře;

Leč věz sám, že nezřídka se stane,

Že nás klame skvělý pohled hůře;

Jáť se v zpytování lící znám,

Ano na známosti zvláště této

Umění své celé zakládám.

Teď na příklad, pane Zdislave –

Laskavě rač smělost prominouti –

Zrak můj do duše se loudí tvé;

Prosím, račiž oko pozdvihnouti –

Patřím jakousi v něm tajnou vadu,

Zvěstující nevěrnost a zradu.

Což to chvastáš, mrzký dobrodruhu,

Chceš si lepit masť na vlastní pruhu?

Slušně omlouvám se; pud to vědy,

Jenž se pouští v zalíbené sledy.

Co se stalo? – Opět hučí zvon!

Po náměstí lidstva shon!

Slavní bratři! naši nepřátelé

Hlučně se již přivalili k nám;

Dohalský a Pardus v jejich čele,

Také prapor Kostkův znamenám.

Nuže hotovme se k odporu!

Dej nám Pane, mocnou podporu!

Kostka! – nuže, blíží se již čas,

By se v krvi slavil pomsty kvas!

Do podzimní noci dlouhopusté

Bašty Hradecké se vypínají;

Oblohou se valí mračno husté,

Větrové je bujně kolébají.

Luna za chmury se černé skrývá –

Všude ticho – jenom zaskřípání

Korúhvičky na střeše a báni

Žalmy děsné, ježto vítr zpívá,

Pronikavým jekem vyprovází.

Slyš, teď most se kloní přes Orlici,

Brána otvírá se – ven vychází

Černý sbor – toť četní bojovníci,

Pod jejichžto kroky mostu krov

Se otřásá – zazvučí též kov,

O muže když vichr se opírá.

Hlasy zvonu půlnoc oznamují,

A když rána poslední umírá,

Zástupy se ve tmách potopují,

Z nichž tu onde mečů bleskot zírá.

I ten bleskot zhasnul v tmavém boru,

Kladoucím se přes rozsáhlou horu,

Na jejížto čele ku nebesku

Plane množství rozsvícených blesků.

Tam se četné stany objevují,

Vozy též, jenž jako černý lem

Nepřátelský tábor obmezují. –

Strážný na voze tam vysokém

Ohněm ozářený stoje tiše,

Na ohromné kopí se opírá;

Sebou trhne teď, sen z očí stírá –

Poslouchá i napne hlavu výše:

Tu mu v prsa bodne prudká střela;

Vojín zdechne, s vozu se již kácí,

Nad ním paveza teď žalně zněla;

Za střelou pak jako příval teče

Na pahorek onen černý pluk –

V záři ohňů blýskají se meče,

Cep i palcát, napnutý i luk –

V čele pluku, drážděný co lev,

Jan Kutenský, nesa pomsty hněv.

Však i v táboře již hlasy řvou,

Tu a onde sudlice, tu meče

Nad vozy se v pěstích mužů pnou,

Z houfnic lítají pak šípy žhavé,

Kolem třesk a ryk, z ran krev již teče;

Hrozní Sirotci co zvěře dravé

Vozy boří, lidi sečí, drtí,

Probuzené metou v náruč smrti.

"Kde jest Kostka, vůdce panských sborů?"

Tak se rozléhá to po táboru.

Vilém Kostka Janem přemožený

Tamto na bojišti strašném leží –

Z boku proud mu krve běží,

Z úst mu červené se řinou pěny;

Na prsou co anjel smrtných strachů

Mstitel Kutenský mu kleče,

Volá hlasem hrozným: „Bídný brachu,

Pronevěrče, jenž jsi svého

Přítele a vůdce velebného

Pod Lipany zrádně usmrtil,

Vypusť, vypusť duši černou;

Tam k svým druhům odputuj,

Zrádcům v pekle vypravuj,

Že jsem tobě dýku věrnou

V bok nevěrný zarazil!!“

Když ta slova vyvolal,

Kostkovi svou ostrou dýku

Pod jilec až v prsa vklal!

Na to mstitel povstane,

A hle, s mečem krvavým

Před ním Martin kněz se pne,

Volá: „Hospodina velebím!

Neb své meče luza bezbožníků

V prsa vlastní vrazila,

Kteréž na zástupy kališníků

Úskočně jest tasila!“

Vítaje teď Kutenského vřele

Hlásá: „Sláva tobě, mladý vůdce,

Kráčející vojsku Páně v čele!

Zahladil jsi ouhlavního škůdce,

Jenžto bojoval jest druhdy s námi,

Nyní bořil svaté víry chrámy.

Na památku krvavou tvou dýku

Vložím do archy co pomsty kněz,

Modle se, by víry odbojníků

Každému se stalo, jako dnes

Mrtvému zde v krvi odpadlíku!“

A tu slyšet v dálce zahřímání;

Martin volá: „Slyš, to pomsty zvání!

Hrom tam děsný hlas vydává:

O půlnoci pomsta vstává,

Aby v prsa bodla ránu

Tomu, jenž se pronevěřil Pánu!"

Jan a Martin teď se zhůru pnou,

Hrozné pravice si podávají,

A tak nad mrtvolou krvavou

Odpadlíkům pomstu přisahají.

Pomstil jsem tě, vůdce velebený,

Nad bídníkem pronevěřilým;

Život můj nabývá opět ceny,

Neboť mohu hlasem bujarým

Zaplašiti běhů těchto mdlobu,

Osidla nepřátel rozervati

A tak slávu českou vyvolati

Druhý Trocnov z Lipanského hrobu. –

Než ta cena, cena hrůzyplná,

Za níž kalich pomsty napěněn,

Bije v prsa jako věčná vlna,

Hlode srdce, plaší z duše sen!

Kdo se poddal bytostem těm tmavým,

Tomu plní sliby svoje věrně;

Z prsou branců svých však drápem žhavým

Vyrvou sobě propadlé jim berně!

Hospodine na nebesku,

V hněvu hrůzy svaté vstaň,

Střelou smrtícího blesku

Protivníků duše raň!

Sílu v oudy naše lej,

Lidu svého

Zvoleného

Bojovníkům požehnej.

Vydej na ně kletby svoje,

Při Sirotcích věrných stůj,

Hřímej do hříšníků voje,

Věrné obce pomiluj!

Sílu v oudy naše lej,

Lidu svého

Zvoleného

Bojovníkům požehnej!

Slyšíš, jak se dobře všecko daří?

Plesají tam bujně mladí, staří,

Neboť jitro slávy nové svítá.

Hle, přitáhli pod svým praporem

Bojovníci z Vysokého Mýta,

Tam zas s cepovníky vybranými

Chrudimští se blíží pod orlem.

Ejhle, vítají tu milou chasu

Hradečtí již s korouhvemi svými;

Před archou se archa dvorně kloní –

Dvornost – něžný výstřelek to času,

Jemuž tamto baba slzu roní!

Hu! jak rázně do těch zbožných hlasů

Rozhoupané kovy z věže zvoní!

Na kolena houfy klesajíce

Nyní k zemi hlavy sklonili,

Díky vroucné nebi vzdávajíce,

Že jsou tolik hrdel zlomili.

Výjevů tak skvělých málo známe!

Bez nás dvou by arci jinak bylo.

Co se nám dnes v noci podařilo,

Mním, že ještě častěj vykonáme!

Vykonáme, v nivec obrátíce

Vítězstvím se chvástající škůdce,

Lipanskou krev takto slavně mstíce!

Ty však jako Trocnov, statný vůdce,

Na peruti slávy poletíš,

A tak jméno rodu svého

Slavné budoucnosti zasvětíš!

Jméno rodu mého? Bohužel,

Nevím, zdali se kdy slavně skvěl

Rod můj, aniž jméno otcův znám;

Světem šírým tak se kolotám,

Jako ptáče, byvši vichrů mocí

S hnízda tichounkého unešeno,

Potácí se tmavou, pustou nocí.

Kde můj původ, jaké otcův jméno –

Kdož mi poví? a předc v dalekých,

Tmavých mlhách uplynulých let

Šeří se mých dětských slastí svět –

Vzdálený to žití mého máj,

Jako ztracených milostí ráj!

Krásná zahrada a šumné lesy,

V nich pak dítek laškujících plesy,

Pahorky a milá lužina,

Na ni pestrých barev kvítí –

To vše v dálce mlhové se svítí;

Tam zas řeky modrá hladina,

V nížto nádherně se zrcadlící

Krásný hrad, se na pahorku skvící –

V komnatě se kmitá žena bledá,

Zbraně třesk – a oheň – krev –

Již pak, již se ve tmách tratí zjev

Darmo pamět stopy jeho hledá!

Nit bych snad ti mohl ukázati,

Po níž klubka lze se dopátrati.

Pomoc tvá se k pomstě, k hrůze hodí;

Vnitřní hlas se v srdci ozývá,

Ruka tvá že ducha nesprovodí

Tam, kde klid a láska přebývá.

Přebývala rci, neb snad již v hrobě

Hnijí, kteří tebe jako robě

Milovali. Byl jsi v Kutné Hoře

Pacholík co zdárný vychován;

Neboť ujec tvůj, Vok Zalužan,

Tenkrát na tom Vlaském dvoře

Pod Všerubem Pražským hospodařil;

Ve škole pak chrámu vysokého,

Dada důkaz mnohý vtipu svého,

Hojným uměním si rozum dařil;

Než pak věz, můj drahý Jene,

Že pocházíš z důstojného kmene;

Jméno, jenž se v řadě šlechty pnulo,

S tebou na věky snad zahynulo.

Zahynulo! – Chci je zvelebiti,

Na výsluni slávy postaviti,

Než mě osud hrozný pouchvátí;

Ano, chci své roditele znáti.

Druhu, roucho času odhrnuj,

Abych spatřil rod a původ svůj!

Srdce tvé by nedůvěra jala,

Kdyby zprávu tobě ústa dala,

Ústa, jež ten zmatkuplný svět,

Nepoznav než bídnou pídi let,

Nazývává klamu nádobou;

Arci, každý hudec hude svou!

Pročež tobě z tmavých hrobů

Vzkřísím dávno zhaslou dobu,

By se leskem žití přiodilo,

Co se dávno v popel proměnilo;

Svědectví nechť skutečnost ti dává,

Kterouž moc má z hrobu vyvolává.

Budiž! hrůza útrobu mi svírá –

Ne však dále – dále jen!

Ze tmy hrobní sobě vydobývá

Smělá ruka slávy pochodeň.

Z lůna černých nadvltavských borů

Hora k nebi hrdé čelo pne –

Tichem nočním na tu tmavou horu

Luna bledá časem pohledne,

Pohlednouc, se rouchem mraků kreje,

Opět hledí, zas se v chmury topí,

Na krve a na požárů stopy

S nebes báně slzy hojné leje.

Nebo skráně hory ozářené

Věnčeny jsou strašnou korunou –

Sesutiny, valy rozbrázděné

Jako oblouk koruny se pnou,

V ní pak, místo ozdob nádhernosti,

Škvrny krve a umrlčí kosti.

Temnou rozpuklinou sklepení

Lunin lesk se u vnitř hradu loudí;

A hle, v rozbořeném sloupení

Muži dva co duchové tu bloudí.

„Zde náš cíl,“ teď šeptem ozývá se

První, vstoupiv na hromadu kostí.

„Hleď a pozoruj, neb otvírá se

Tobě hrob tvé vlastní minulosti!“

Druh pak jeho u pilíře tiše

Stoje, hledí do té hrůzy říše.

„Zhůru,“ Duchamor teď káže,

"Duchové, jež čas neváže!

Slyšte bratrův hlas:

Dvacet let co hnije,

Ať to opět žije.

Nechť co tenkrát zde se chvělo

Hýbalo a žilo, mřelo,

Žije a umírá zas!“

A tu z ledvin země zahřímání

Hrozným slovům odpovědělo,

Kovů třeskot, ryk a bědování

Prostorem teď hradu zaznělo;

U sloupu pak, za nímž Jan se chvěje,

Klečí žena ruce spínající,

Z úst se prosba, z očí slza leje;

Pacholátko hořce bědující

Žena k srdci mateřskému vine,

Šepce: „Za otce se modli, syne!“

Do komnaty zbrojnoš vkročí,

Za ním rytíř zkrvácený,

A ten klesna v náruč ženy,

Líbá pacholátko, bolně volá:

„Veta po všem! Táboři hrad ztekli,

Žádná moc jim neodolá!

Prchni – prchni, drahá Jitko,

By tě vrazi neodvlekli,

Zachraň sebe, zachraň dítko!

Vroucné toto políbení –

Otcovské mé požehnání –

Mečů blízkých rachocení

Pohání vás k uprchání;

Tajnou chodbou, věrný Víte,

Vyveď Jitku mou i dítě –“

Rytíř slábne, na zem klesne,

Krev mu v potocích z ran teče;

Žena v strasti srdceděsné

Kolem prsu raněného

Rámě klade, krev mu staví.

Zbrojnoš volá: „Drahá paní,

Opatrujte syna svého –

Blížíť se již škůdci draví,

Slyšte ryk těch lítých saní!“

Žena, zhůru teď se pnoucí,

S prstu svého kroužek vzala,

Slzou skropila jej vroucí,

V ňádrách synka uschovala,

Bědující v bolném lkání:

„Dědictví to budiž tobě

Matky bídné, drahé robě –

Miláčku – ach – Jene můj!

Na věčnosti tam shledání. ...“

Hrůzněji se hluk rozlíhá;

Jitka volá: „Žehnám tobě,

Drahé dítě – spěchám za tebou!“

Panoš tajné dvéře zdvihá,

S dítětem již zmizel v chodbě.

„Spěchám, spěchám za tebou!“

Opětuje Jitka, chotě svého

Obejmoucí – – na dvéře již třesk,

V okna šlehá ohně blesk.

Rytíř zdvihna hlavu svou,

Hrůzobledou, krvavou,

Šeptá: „S Bohem, Jitko má,

Prchni – prchni – kde jest Jan?“

Jitka bolně vyvolá:

„Zde mé lůžko, zde můj stan –

Dítko naše střeže Pán!“

Teď se dvéře rozlítnuly,

Do komnaty v hlučném davu

Táboři se vyhrnuli.

Olbřim v zkrváceném hávu

K raněnému prudce míří;

„Kalich káže, káže Pán:

Plňte svaté rozkazy!“

Zvolá děsný velikán,

Palcát zdvihne a rytíři

Rázem lebku rozrazí ....

Za pilířem děsný hlas –

Hrozný obraz mžikem zhas’.

Opět noční ticho rozkládá se

Po ostatcích strašné minulosti;

Z jasna nebes luna v plné kráse

Svítí na rumy a bílé kosti.

Oko v sloup, co socha bledý,

Stojí Jan tam u pilíře –

Duchamor pak ohnivými hledy

Dlouhou chvíli po svém branci míře,

Šklebí se, teď na měsíc se dívá,

Mumlá cosi, hlasitě pak vzívá.

A tu jinoch, hlavu zhůru pna,

Ze sna děsícího procitna,

Zvolá: “Což to mozkem lomcuje –

Což to pamětí mou zmítá?

V dávných tmách se světlo kmitá,

Hrozný den mi posvěcuje.

Co jsem spatřil – semnou se to dělo –

Dítě, ježto zbrojnoš v chodbě kryl,

Děcko to – já – já jsem byl!

Matka má to byla – a to tělo

Krvavé – toť tělo nebohého

Roditele bylo mého!

A ten prsten, zkropený

Matky slzou přehoroucí,

Dědictví to moje – zde je mám,

Na prstu svém schovávám!

Však hle, co se červená

Na prstenu? hrozný zjev!

Věčné kletby znak, má krev – –

Pomoc! pomoc! matko má! –"

Byl to smích neb vichrů ostré vání,

Deroucí se v rozštípenou zeď,

Jenž teď na mladcovo zasténání

Dalo děsnou odpověd?

Nuže, ubírejme se již domů;

Vůli tvou jsem pilně vykonal,

An jsem se zakázaného stromu

Jablko ti na pochoutku dal.

Zpamatuj se, dech již vane denní.

Přehrozně! já v slepém pomatení

Velebil jsem, co mou zkázou bylo;

Co mi otce, matku zahladilo,

Tomu jsem své srdce vzdal,

Tomu krev a – duši věnoval!

Jest ti nyní kolem ledvin krušno?

Nuže, pomni na to, milý brachu:

Kdo chceš vědět více nežli slušno,

Zakus také mimořádných strachů!

Běda! muž, jenž mému otci

Hroznou ranou život vzal,

Ten mě k boji ďábla mocí

Proti vlastní krvi štval;

Ten mě nadchnul zlobou pekla,

Že se vášeň v žilách vztekla,

A já vlastní srdce rval!

Netup dobrodince svého v hrobě;

On tě, věz, co otec miloval –

O tebe co osiřelé robě

Zvlášení láskou vždycky pečoval.

A když ze světa se ubíraje

Ležel v krvi na smrtelném loži,

Vroucně pro to nebe velebil,

Že tě hnízdu bludův odurvaje,

Jako drahé, nenabytné zboží

Kalichu a pravdě vydobyl!

Kalichu a pravdě vydobyl!

Krutý osud – bídné zaslepení!

Paprslek to jenom záře denní!

Konali jsme důležitou cestu,

Protož nás rač omluveny míti.

Nemůže tě, mistře, tajno býti,

Kterak Kutenský náš nejen městu,

Nybrž obcím věrným veškerým

Osobou se znamenitou stal;

Neboť duchem vírou nadšeným,

Jenž jej v roty protivníků hnal,

Pokořiv nepřátel bujný vztek,

K našim praporům ten mladý rek

Vítězství jest opět přikoval.

Teď pak třeba, bychom neustále

Touto cestou pospíchali dále;

Nebo věz, že v naší české říši

Trocnovův duch znamenitě klesl;

Mnohý věrný, opustiv svou chyši,

Do ciziny stanek svůj již nesl.

Těš se, starče! věz, že statný Jan

Osudem vám za útěchu dán!

Ne jen statnosti a rázných pěstí

Jemu ku pomoci vaší přáno;

Ano, ještě něco jest mu dáno,

Nejsnadněj co k slávě dráhu klestí.

Pohleď sem!

Bohpomozi! samé, samé zlato!

Celé království bys’ koupil za to.

A to vše jest majetností Jana?

Tak jest tomu; má však míti

Podílu v tom Sirotčí též strana,

Nebo vroucně Jan jí obětoval

Sebe samého na příští léta.

Díky Pánu! plesáť duše moje!

Leč jak poklad taký vybojoval

Kutenský? zdaž jest to dědictví,

Aneb kořist přešťastného boje?

Kořist jest to ducha dospělého,

Již mu nese tajné mudrctví;

Za nesnadnou práci skvělá cena!

Tajné mudrctví? Hu! odstup dále

Škůdče; na přepevné skále

Víra moje jsouci zakotvena

S hrůzou od skutku se odvracuje,

Jenžto nejsa v knize života

Psán, se v tůni hříchův uvrhuje:

Zlato vaše pekla lichota!

Vím to, na světě že lidé sprostí

Věcem, jimžto nedozráli dosti,

Výrobků zlých duchův spílají;

Nechť si raděj protírají oči,

Na to, co se okolo nich točí,

Nechť se bystřeji jen dívají!

Kněže milý, duchu vytřelý,

Zdali pak ten vtip tvůj zpukřelý

Všecko, co se na zemi té rodí,

Co tu roste, hýbá se a plodí,

Též i dílem pekla nazývá?

K rouhání tvůj jazyk vyzývá!

Nuže, odpověd dej mému slovu.

Rci pak, z jakého jest ulit kovu

Kalich, kterýž tak převroucně ctíš?

Z mosazi jest; to však každý zná –

Pekla lichota je mosaz tvá!

Neboť samorostlá mosaz není,

V sedmero se puškách látky pění

Nad plamenem, by se hmotou staly,

Z nížto kalichové původ vzaly.

A však zlato nelze vytvořiti

Bez pomoci – Měď jest jako měď!

Sprosták, jemužto se podrobiti

Bleskná hmota zlatá zpěčuje,

Proti mudrci hned bojuje.

Zde máš na svůj odpor odpověď:

Co vám na samé již cestě leží,

Mimo to váš slepý rozum běží,

Divy v tmavých dálkách hledající,

An jich dosti – v žaludku svém máte

Beřte do pěstí jen vtipu svíci,

A pak jistě pravdu rozeznáte!

Pověz na příklad, můj dobrý druhu,

Což pak více než půl století

Drží tebe na tom zemském kruhu?

Hmotné krmě, nápoj – oběti,

Které věnuješ jen bohu břichu;

Tyto bídné hmoty jen pohříchu

Plamen života ti rozsvítily,

Zachovaly, rozplodily;

Nepožívej krmí, a to spasné

Světlo bídně v tobě zhasne!

Neupírám, ale – Nuže tedy,

Pročby síla duše, vtip a vědy

Nenalezly šlechetnějších hmotů,

Nežli mrtvou zvěř a polní trávu,

Jenžby lidských do životů

Lily žití bujnějšího šťávu,

A co mana blaze kanoucí,

Oheň v žilách vašich planoucí

Na století mnohá uchovaly?

Divné věci, věci neslýchané!

Než pak pověz medle, moudrý pane,

Odkud vrch ten světských vtipů máte,

Kterak šťávu mocnou dobýváte?

Šťávu mocnou dobyl sobě Jan,

Jemu odlesk světla světel dán;

Jáť jen tovaryšem jeho sluji,

Ku práci mu lampou posvěcuji.

To však věz, že plamen lampy sám

Vlastní rukou někdy rozžehám,

A tak znaje původ této záře,

Veselím jí dobrých přátel tváře.

Pročež tobě z pouhé vroucí lásky

Udělím jakési světla částky:

Živel, jehož nelze vyřknout ceny,

Jesti zdrojem, v němž se život rodí,

Kterým pokropen byv usmrcený

Králomoc, sám poznovu se plodí;

Živel ten jest oblak přežádoucí,

Z jehož lůna mléko světa řine,

Krev to zlatobleskná, přehoroucí,

Jenžto země žilami se vine;

Eva, pramáti ta lidských slastí,

Krásná Venuše, v jejížto chrám

Národové spějí obět klásti;

Jest to krásná duha v jasném letu

Nade bránou slávy se klenoucí;

Jádro života a símě světů –

Onen duch to nad vodou planoucí,

Kdyžto země ještě pustá byla,

Tma se nad propastí rozložila!

V slovech tvých se podvod ukrývá!

Otevřený hrob jsou ústa tvá;

Jeden z proroků jsi falešných,

Jenžto hledá zkázu zvolených.

Hle, jak bystře blb ten čenichá!

Zdá se, že mu rozum pelichá.

Kněže milý, budiž beze strachu;

Já též díla stvořitele znám,

Hrůzu moci jeho, věz to brachu,

U vnitř bytnosti své vrytou mám!

Ne já, ty se rouháš jeho moci,

Mníš, že meze skutkův jeho znáš,

Mluvě, poněvadž zrak krátký máš:

Kam nesahá oko, tam stín noci!

Nechci skoumat tajné cesty Páně.

Proč se domníváš v své zpozdilosti,

Že jsi dostoupil již samé báně

O nejvyšším tajných vědomostí?

Ten se v zázracích též zjevuje!

Pravda – pravda; snad nám svítá ráno

Blaženější, neboť stojí psáno –

Že vás věčná mocnost miluje,

Tohoť důkaz vám je zřejmý dán;

Nebo vyšší silou obdařený Jan

Sirotkům se věrně věnuje.

Vůle vyšší naše obrana!

Tudíž, co nám vůlí Páně dáno,

Přijímáme; neboť stojí psáno:

Nepovstaltě vyšší nad Jana!

Sláva věrných, vrahům k věčné škodě

Mezi námi nechť se jinoch pne –

Strom to stinný při tekuté vodě,

Jehož lupen nikdy nevadne!

Vítej mi, o muži velebený!

Vroucně kloním před tebou své skráně;

Poznav nyní vznešené tvé ceny,

Blahoslavím v tobě vůli Páně.

Blouzníš, starče? Vím, již vím, že tebe

Seslalo nám ku pomoci nebe,

Že nás vysvobodíš z moci vrahů,

Palcátem svým škůdce podrtiv,

Jejich krví kalich pokropiv,

Vyvedeš nás na vítěznou dráhu.

Děsná slova, strašné zaslepení!

V jakémž kalu duch můj utonul!

Odstup, muži! – mezi námi není

Spolku nižádného; k pravdy zření

Noci minulé jsem procitnul.

Co to slyším? jaké to rouhání!

Jene můj, jen pak se zpamatuj –

Nám jsi meč a valný poklad svůj

Obětoval – jméno tvé vyzvání

Věčné slávy hlas – Znám já, znám

Vaši slávu, znám a – proklínám!

Jene! Odvracuji líce

Od tebe a od krvavých sborů,

Jenž se zuřivostí chvástajíce,

Ohavou jste všech pozemských tvorů!

O můj otče, matko moje drahá –

Let mých dětských dobo blahá,

Rode můj, mých slavných předků jméno.

Ty jsi pod kladivem hrůzy kleslo,

Na věky mé blaho rozraženo –

Hrůza neskončená moje heslo!

Běda – rozum jeho pomaten!

Nikoli! – věz, v rozumu mém svítá

Ach, již pozdě pravdy den –

Předce duše břesk ten vítá!

Odejdi již, krvavý ty kmete,

Pohled tvůj co hřích mé srdce hněte;

Našeho teď putování cesty

Od sebe se dělí na věky!

Scházejí se, brachu bezděky!

Pronevěrče bídný, plný lesti,

Zrádce, ty jsi tedy lhal,

An jsi nad krvavou mrtvolou

Ondy vztáhnuv ruku svou,

Zrádcům věčnou pomstu přisáhal?

Aj, ty oumysl svůj převracuješ.

Sirotčí teď heslo proklínaje,

K odporné se straně přiznávaje,

Od sborů se věrných odtrhuješ?

Vrahům naším vítězství chceš dáti,

Na stolec je slávy povýšiti,

Bídné Sirotky pak ponížiti,

Poníženým dýku v prsa kláti!?

Nikoliv! já stojím slovům svým –

Nad odpadlým škůdcem tak se mstím.

Marně po něm napřahuješ dýku,

Vždyť má silných proti smrti líků!

Kliď se raděj od nás, blbý brachu!

Kletba vám – a žádné slitování!

Ha, ha! na stěnu jen metáš hrachu!

Beř se dále, kněže! – na shledání!

Kryju dýku, krvavou nevěstu –

Onať najde k srdci Jana cestu.

Zde mi ouzko jako v tmavém hrobě,

Pryč se beřme ještě v této době!

Kam však, kde mám ukryt líce?

Nemohuť již bojovati více

Pro věc, jenž mé zkázy původem

Hrozným jsouc, mou duši oslepila

Všudy hrůza – tma; ach, že mě zem

V lůně svém již dávno nepohřbila!

Dobrá – víru tratí – naděje

Při něm malých nesnází mi tropí,

jelikožto mocné lásky stopy

Pachtění po slávě ukreje!

Slunce velebně se k horám chýlí,

Protkávajíc září růžovou

Závoj nesmírný, co labuť bílý,

Rozložený šírou krajinou.

Na vrchu jen bílém za Vltavou

Černé rumy pnou se do výsosti,

Jakby hora skvělá páskou tmavou

Věnčila se v hrobní tesklivosti.

Co ohromné rakve víko leží

Nad Vltavou spousta ledová;

Vížka na břehu, a nad ní věží

K nebesům se kobka chrámová.

Kolem chrámu nad labuťovými

Chlumky zdvihají se kříže černé;

Jako mnohověké stráže věrné

Nad svěřenci svými zesnulými.

Ejhle, podál stojí hrádek malý,

V jehož oknech červánky se lesknou,

Jakby anjele tam poslouchali

Tiše píseň tuto blahotesknou:

Nebes paprskové líce

Země milé celují,

Do spánku ji konejšíce,

Jarní kvítka slibují.

Slunce blahé políbení

Blažíc zemi ledovou,

Zbuzuje i ku toužení

Po slunéčku duši mou.

Naděje mé slunce, kde jsi –

Kdy zableskneš v srdci mém?

Za modrými vrchy, lesy,

Za dolem – ach, za hrobem!

V komnatě tak krásná dívka pěla;

Nyní harfu k sloupu položí –

A teď k ženě bledé na loži

Odpočívající tiše spěla.

„Ona dřímá,“ šepce panna jemně,

„Zpěv můj útěchu jí v srdce lil.

Pane nebes, mocný vládce země,

K tobě volám, bys ji uzdravil;

Nedej ode mne jí odejíti,

Neb mi hrobem bez matky je svět –

Račiž Pane, raděj k sobě vzíti

Mladistvého věku mého květ!“

Nad ubledlou ženou se klonící

Krásnou tvář teď slza zdobila,

Jakby růži nad sochou se rdící

Jasná rosa nebes kropila.

Tu však žena oko otevřela,

V němž se odlesk strasti duše jeví,

„Díky tobě,“ se teď ústa chvěla,

„Za útěchu, za tvé blahé zpěvy,

Dívko drahá! brzy opustím

Tebe, bych se tamto spojila

S chotěm – ach, snad se synem i svým;

Anjelům bych svatým zjevila,

Že jsem zanechala kvítko z nebe

Na zemi, o Ludmilo má – tebe.“

Žij! o žij má milovaná máti,

Chci tě blažit, vonné kvítí stláti

Na života každou drahou dobu –

Ty jsi má, já nevydám tě hrobu!

Dítě, ukonejši své bolesti,

Osud svůj již silným duchem nes;

Bysi hoře své však volněj nésti

Mohla, Ludmilo má drahá! – věz:

Srdce mého miláčkem jsi byla,

Ale já tě, dívko, nezplodila.

Běda, běda – že již v bludném zmatku

Vlastní dceři poupíráš matku!

Milé dítě, zdravé rozjímání

Pudí mě, bych vyjevila tobě

V poslední snad žití svého době

Osudů svých děsné kolotání. –

Jesti tomu téměř dvadcet roků,

Co jsem chotí milovanou byla,

Po manžela statečného boku

Na hradě tam zavltavském žila.

Manžel můj, vzor českého rytíře,

V rozbroji o kalich vášnivém,

Věren zůstal na dědictví svém

Staroslavné, svaté víře.

V jedné noci, v hrůzyplné době

Taboritů voj k nám přirazil,

Na hrad obořiv se, v kruté zlobě

Zlezl zdě a Vojnov vydobyl.

Hrozná noc – o děsné zpomínání!

Oheň – ryk a krve prolévání –

Manžel poraněný v hrozném boji,

Pustil duši v náruči ach mojí –

A já v mdloby mrákotu jsem klesla.

Když odtáhli z hradu zbořeného

Krvaví ti vrazi, tu mě nesla

Věrná družka z hrůzy této ven.

Já tu procitnu a volám svého

Manžela – své dítě – děsný sen

Trval – trvá .... paměti mé světlo

Potop se již ve stín hrobu černý!

Syna mého, jemuž čtvrté květlo

Jaro, unes’ panoš, Vít náš věrný,

Manžel přemilé mé Jarmily.

Hledaly jsme našich milých stopy –

Stopy krvavé se zjevily;

Muž tam mrtvý – v boku jeho kopí –

Bylť to Vít – kde však můj drahý Jan,

Jedině ví na nebesích Pán!

Vítova choť v děsném ulekání

Ku porodu tenkrát pracovala –

Nad věrnou se slitovalo nebe,

Neboť života pouť dokonala,

Porodivši, Ludmilo má – tebe!“ –

Ludmila tu lilie co bledá

Sepne ruce srdcem nad zbouřeným,

Oko k nebi pnouci, tamo hledá

Útěchu. Tu hlasem povznešeným,

Chvějícím se mluví žena dále:

„Matka tvoje v tajné hradu skrýše

Drahé klenoty mi vydobyla,

Za něž tento hrádek, luka, chýše

Pro tebe jsem, dívko, vyměnila;

Nebo ty jsi srdci mému,

Želem krutým ztrápenému

Anjelem milostným těchy byla.“

Ludmila teď hořce plakající

Na kolena kleká před ženou –

Tato klade ruku žehnající

Na tu hlavu zbožnou, milenou.

Nyní opět slova ženy zněla:

„K tobě volám, Pane na výsosti,

Z hloubí duše volám do nebes,

Aby na peruti archanjela

Klid se blahý, odlesk tvé milosti,

Na předrahou tuto duši snes’!

V duchu žehnám nyní syna svého,

Strašným osudem mi ztraceného;

Požehnání mateřské zde skládám –

Vše své hoře, bolesti a strasti

V této života posvátné době

Obětuji, věčný Pane, tobě,

O blahost jen syna svého žádám!....

Slunce zašlo, v noc se potopila

Zář červánků; nad zbořený hrad,

Nad památek děsných sklad

Plná koule luny vystoupila;

Snáší se tam nad propadlým krovem

Jako anjel lásky nade hrobem.

Aj, tu hraje blahostné usmání

Na rtech ženy lunou ozářené.

„Nad hrobem hle, nebe otevřené –

Slyším – slyším, anjela volání,

Žehnám tobě, Jene – Jene můj,

Věčný Pane – ty jej opatruj!

Ludmilo – nes jemu požehnání

Matky!“ a již v náruč dívky klesla –

Úsměv blahý opanoval líce –

A však srdce nehýbá se více;

Duše se již k světlu Páně vznesla!

V Novém městě Pražském vypíná se

Palác věžmi v rozích ohražený,

Rytinami ryčně ozdobený

Nad ostatní domy v hrdé kráse.

Sloupy u vnitř do výsosti pnou se,

Stěny zdobí čalouny tam skvostné,

Pestrou lahodností kolem pstrou se

Klenoty a řezby přemilostné.

Okna křišťál zlatem osazený,

Stroupy cedr jasně uhlazený,

Ježto nejdražší kov lemuje.

A kdož v palácu tom bytuje?

Komu štěstí takých blažeností,

Skvělých darů světské nádhernosti

Přeštědrou tam rukou věnuje?

Mladík jest to, o němž hlasy jdou,

Že si dobyl důvtipností svou

Moudrostí všech zemských tresť –

Hmot, jenž z kovů sprostých zlato plodí,

Z něhož zdraví, lidský věk se rodí,

Živel, jenžto zdrojem štěstí jest.

Leč kdo na panice bohatého

Jednou jenom upřel svoje hledy,

Již ho nepokládá za šťastného!

Kráčíváť on zarmoucený, bledý

Po komnatách, zraky kloně dolů – –

Když je zdvihne, odlesk tajných bolů

V nich zahoří; každým ruchem

Vyzrazuje vnitřní nepokoj,

Jevící, že děsný, prudký boj

Osud strašný vede s chorým duchem.

Často upne oka plameny

Na ty skvostné šperky bytu svého,

Zlato, perly, drahé kameny,

Vzdychne bolně z prsu ztísněného;

Někdy zdá se, že mu v době teskné

Také slza na oku se leskne.

Než pak opět mužně hlavu zdvihne,

V pysk se hryzna po poháru sáhne;

Bolestí led v prsou opět jíhne,

Bujný pud jej k veselostem táhne –

Zdali pud to bouřlivé mladosti,

Mocné lásky sladké bažení,

Srdce náruživé kvašení,

Lákající k bodré veselosti –?

Či chce vnitřní bouři udusiti,

Zvukem hlučných plesů přehlušiti

Děsné hlasy zoufalosti? –

Nekaboň tak, přítelíčku, čelo!

Vždyť jsi u prostřed své milé Prahy;

Srdce by se blažeností chvělo

Jinému, jenž vida zdroj ten blahý

Všechněch ozdob žití pozemského,

Směl by s tebou říci: Toho všeho

Vladařem a pánem já jsem sám!

Hle, jak pestře se to hemží, dere –

Dav a dav, toť sotva konce bere!

Nahledniž pak v onen skvostný krám –

Demanty se skvějí v zlatém loži,

Tu zas řady jasných perlí svítí:

Vítané to oku mému zboží,

Z něhož peklu zrůstá krásné kvítí!

Ejhle děva, milá perlička to

Do leskného krámu vstupuje,

Zlatou záponku si kupuje;

Podívejme se pak zblízka na to!

Oči šálíš plzkým přeludem,

Jáť chci srdce, ducha zotaviti!

Zotavíš, jen pohleď pilně sem,

Bysi uměl dílo mistrovo

Nejskvělejší vděčně oceniti;

Přistup k ní jen blíže na slovo!

Hle, teď závojík si popravuje,

Nám pak ruměnce svých milých tváří,

Osloněné žhoucích zraků září

Libým usmíváním objevuje.

Jaká něžnost, při tom bodrá vnada –

Jakby krásně její krček skvělý

Ozdobila těchto perlí řada!

Plamen zraků jest mi podezřelý!

Tys mi ptáček jaksi vybíravý!

Dost měj na tom, když je kvítek zdravý;

Bez trní pak není žádná růže.

Což pak zraky tvoje k oné straně

Takovýmto kouzlem vábit může,

Že jsi výhost dal již krásné panně?

Trouba s bubnem teď se ozvala –

Z velké kolleje slyš slavné znění!

Černé ptactvo láká píšťala

K hlučnému o plevách šveholení!

Snad si zpomínáš též na vějičku,

Na níž jsi co žáček usednul?

Líbí-li se, hleďme na tu hříčku,

By ti den tak snadněj uplynul!

Rád bych zvěděl, jak od oněch let,

Když jsem co sodalis artium

Navštěvoval tento slavný dům,

Rozvinul se vědomostí květ.

Tu se věru nezměnilo mnoho;

Honí se to v starodávném kole –

Staré škváry, někdy blud i skvělý

Vybrodí se z hypothese holé;

Nebo kdyby hlasy pravdy zněly,

Byloby již veta po vší škole!

Byť i k pravdě škola nedospěla,

Předce pouhé ono snažení

Odolati lži a bludu zlobě,

Po světle to smělé bažení,

Jádro pravdy zavírá již v sobě.

Kdo se o lží starý kotel třeš,

Věz to jistě, že se zamažeš.

Hrabete se v půdě pravdy svaté,

Však jen pořád hlína hlínu mate!

Známť já zálusky těch vašich škol –

Staré bludy se tam přemílají,

Z těsta pekou potom nové bůžky,

Jimž se klaní škola, až pak růžky

Opět bůžkům z čela vylízají.

Kdyby pak kdo pouhé pravdy záři

Mudrcům těm vašim ukázal,

Zlým by zajisté se potázal;

Neboť by mu, odloživše stud,

Lhářů spílali a plili v tváři;

Ano, na moje si zpomeň slova:

Vítanější lidstvu starý blud,

Nežli pravda jasná a však nová!

Nuže vkročme do umění chrámu,

Bysi nabyl, Jene, přesvědčení,

Mudrctví že mlátí prázdnou slámu.

Jene, učeně jen pitvořme se

V biretu a plášti, jak to nese

Způsob; ty co statný bakalář,

Já co mistr vlaský Duchamor,

Jenžto přečta mnohý slabikář

Biretu si dobyl pernou prací.

Vtrusme se jen v onen černý sbor,

Jenž se žene přímo k disputací.

Zem a oheň skládají náš svět,

Takto Aristot a Pláto píší;

Nebeských pak světel vliv a let

Vládne mocně zemsku naší říší,

Kteráž jako dřímající děcko

Odpočívá v rukou všehomíra;

Aether plodnost po zemi rozlívá,

Slunce do výkvětu pudí všecko;

Pod sluncem se zlato rodí

Pod měsícem stříbro vzchodí,

Merkurius rtuť přivodí,

Mars z své moci čistec plodí,

Venus měď činí na novo,

Saturnus plodí olovo,

Jupitr v železe brodí,

A tak druh druhu neškodí.

Ejhle, toť jsou Alanova

Ab Insulis známá slova.

Dále mudřec pokračuje,

Původ věcí ukazuje:

Což jest hodin rok od roka,

Jakž Bůh stvořil jest z vysoka,

Každý čásek i hodina

Vlastní hvězdu svého čina

Míti má, jenž tu vévodí,

Druhá druhé nic neškodí.

Z toho, co vám zde podávám,

Tento syllogismus skládám:

Bůh jest nebeských hvězd stvořitelem,

Hvězdy vládnou zemí též i nebem,

Země všeliké pak hříchy plodí;

Pročež od Boha též hřích a zloby,

Tak zavírám syllogismus, vzchodí!

Špatný syllogismus se tu robí.

Země zplodila prý hřích a zloby;

Hřích pak vůle svobodné jest plod.

Nuže: země bezvolný jest hmot,

Z bezvůle pak vůle nemůž vstáti!

Lépe věc tu na jevo chci dáti.

Zem a oheň od pradávných let

Skládají, jak známo, celý svět –

Nego antecedens, pane milý!

Zem a oheň svět prý skládají,

A však moudří vědět žádají:

Kdež pak zem a oheň byly,

Nežli kouli naši utvořily?

Histeron proteron známý jest to;

Což pak bylo první země těsto?

Atomy to byly, skládající

Prapočátky všechněch těles světa;

Zavrž atomy vše spojující,

Po celém pak světě bude veta!

Přejte, pane, na tomto bych místě

Slovo převzal; věc vysvětlím já vám:

Kleantovi, vězte, víru dávám,

Jenžto praví, slunce – to že jistě

Zdrojem jesti všeho živobytí;

Jelikož co slunce nezahřívá,

Pouhou mrtvolou jen nazýváme;

V lesku slunce život odpočívá,

Tak se v Ciceronu dočítáme;

A jak svíce svíci rozžehuje

Bez vlastního světla umenšení:

Duševní se život rozplozuje,

Aniž zdroj kdy trpí ukrácení!

„Život odpočívá,“ pravils mistře?

Zabředl jsi, neboť podotknu ti,

Kterak Heraklitus praví bystře:

Život jesti neustálé hnutí.

Jenom bezživotné klidně leží,

Vše, co žije, hýbá se a běží,

Víří, plápolá neb plane výše;

Leč co odpočívá tiše,

Pohltila věčná smrti říše.

Mír a klid jsou živlové jen smrti.

Boj jest otcem všeho živobytí –

Tupá klidnost vešken život drtí;

Syllogismem chci to dotvrditi,

Maje při rukou svá topika

Vedlé zákonů analitiky.

Ejhle: – Což pak nám teď do logiky!

Dnes svá práva hájí fizika.

Kdyby jenom pouhé pohýbání,

To jest: stálé místa proměny

Živobytí byly znamení:

Kdež pak by se život nalezal?

Nelze říci dle tvé hypothesi:

Zde neb tamto jakýs život vězí,

Nebo nemaje žádného stání,

Místu by i času uprchal;

Tím pak, mistře milý, věc to jistá,

Postoupil by život smrti místa.

A však Dunus Skotus vysvětluje,

Kterak všehomíra souzvukem,

O němž Pythagoras vypravuje,

Nebesa se řídí, též i zem:

Harmonie život povzbuzuje!

Mistři slavní, vedle přesvědčení

Jež jsem nabyl z Kabalistův kněh,

Souzvuk, slunce, všehomíra dech,

Sefirot – a nic jiného není!

Ano zdroj ten světoplodné síly,

Jenžto skrze brány, kterýmž jméno

Sefirot jest dáno, v světa žíly

Rozplývá se bez přestání,

Obživuje oblohu i zem;

Jméno Sefirot buď velebeno,

Neboť vládne světa životem!

Tato chvála Sefirotův, pane,

Židovinou jaksi zavání,

A kde pravdy čilý duch jen vane,

Kabala jej již již zahání.

Mudřec prsa v troji měd ukrývá,

Jedu střela v srdce nevnikne mu;

Že pak mocnost božská se rozlívá

Na pozemské luhy s nebes stanu,

Známo žáčkovi již každičkému;

A takž bude vědomo i pánu,

Vždyť to četl v spisech Stagirity:

Kabala jen způsob ukazuje,

Jakým mocnost ta se rozplozuje!

Slunce plodí život z mrtvých hmotů!

Bojem rodí se jen život světa!

Život teče branou Sefirotů!

Zmatek jest to v mudrování rouše –

Když se pýcha v mudrctví zakouše,

Sedí zmatek na každé již mouše!

Mistři milí, račtež dovoliti,

Thesim svou bych mohl ukončiti.

Země stojí pevně na svém místě,

To mi neupírá žádný jistě,

Kdo jen zrnka soli v mozku má;

Planety však v neustálém letu

Proměňují místa svá:

Tedy – Doctissimi, račtež míle

Přáti cizinci též mluvení!

K vám jsem připutoval této chvíle

Z Vlaské země, kdež jsem v učení

Slynul na Bononské slavné škole,

Proslulým jsa od pradávna v sboru

Mudrcův; snad též i v tomto kole

Známá pověst o mně – Duchamoru.

Duchamor? hm – neznám toho jména!

Drzým způsobem se ohlašuje.

Přes míru svou slávu nasazuje.

K mluvení však volnost propůjčena,

Zákon hostinství to požaduje.

Pravil’s, pane, zem že stojí pevně,

Hvězdy pak že kolem ní se točí;

Pravda však se proti tomu bočí,

Neboť mohu dokázati zjevně,

U prostřed že slunce stále leží,

Kolem něho zem pak naše běží.

Co to žvastá? Ha, ha, há!

Což by Ptolemaeus řekl tomu –

Driáčník jen za blázny nás má.

Pošlete pak darmotlacha domů!

A však země život svůj a moc

Druhým ještě hnutím ukazuje;

Za jediný den a jednu noc

Kolem osy své se pohybuje,

My pak, když se pevně státi mníme,

Bystrým spěchem též se otáčíme.

Pane, kterak v přehrozném tom spěchu

Zachoval jsi v plícech tolik dechu?

Točení to země kolem sebe

Mocně v její život působí;

Aniž obloha a hvězdné nebe

Život ten tak mocně povzbudí,

Jako otáčení toto země,

Jehož rafije magnetes slove.

Zmizelo by teplo, zhasli dnové,

Hrůzou zhynulo by zemské plémě,

Kdyby se to vůlí tvůrce stalo,

Žeby otáčení země konec vzalo.

Kam to pádí? prolítnout chce nebe,

V divném zmatku považuje sebe

Snad již za Faetonova vozku!

Kolečko se pomátlo mu v mozku.

Země tato vaší pak milosti

Centrum concentratum světa sluje,

Jemuž v prospěch tamto na výsosti

Tajná ruka lampy rozsvěcuje.

Tak se bídný červíček domnívá,

Že prý stromek, jsa mu celým světem,

Pro něho se toliko odívá

Lupenem a blahodechým květem;

Červíček též mní, že vyzpytuje

Stvořitele všehomíra stopy,

Když svým druhům vážně ukazuje,

Jak se raci v kalné vodě topí.

Na ořech teď satyry šíp klade.

My a červy! – hoj, ty vlaský hade!

Račtež milostivě prominouti,

Není řeč má v ujmu vaší slávy –

Toliko si račte zpomenouti,

Červíček že všechny vás zadáví,

Ano, že se sami v červy proměníte,

Až si trochu v zemi poležíte! –

Ty pak lampy, věz to milost vaše,

Nesčíslné slunce jsou,

Kolem nichžto země, jako naše,

Obývané přemnohými tvory

Kolují ohromnou prostorou –

Sluncí těchto s zeměmi tmavými

Ruka mocná v také nesmírnosti

Po nebeské báni zavěsila,

Žeby summa vaší učenosti

Jejich počet pochopiti,

Ani vysloviti S to nebyla!

Dosti, mistře Duchamore, dosti!

Nad míru již moudrosti tvé máme;

Dokázals nám zvláštní důvtipností,

Že i sotva počítati známe.

Kdyby pýcha tomu nebránila,

Dospěli by k nebesům i blázni;

Ruka známá kdesi slova vryla:

Blahoslaveni jsou duchoprázdní –

Blázni – duchoprázdní – bez okolku jen

S Vlachem ven – ven s ním – ven!

Jene, zpomeň sobě na má slova:

Vítanější světu starý blud,

Nežli pravda jasná – a však nová!

Bachus mozek osvěcuje

Lépe než Quintilian,

Minervu jen zvelebuje

Nedouk arcibeán!

Minervu jen zvelebuje

Nedouk arcibeán!

My jsme k suchu doplavali,

Aristot nás nenudí;

Neboť jsme již vyskoumali

Učenosti osrdí!

Neboť jsme již vyskoumali

Učenosti osrdí!

Retorikou nebudeme,

Ni logikou mařit čas;

Vždyť pak mouky nesemleme,

Mlátíce jen prázdný klas.

Vždyť pak mouky nesemleme,

Mlátíce jen prázdný klas.

Po Parnasu kdo pytlačí,

S Musami kdo zahrává,

Nohama jen vítr tlačí,

K louži bláta přidává!

Nohama jen vítr tlačí,

K louži bláta přidává.

Suš rampouchy, Muso milá,

Na tom školním palouku,

Bez tebe si hlava čilá

Vydobude klobouku!

Bez tebe si hlava čilá

Vydobude klobouku!

Sláva tomu, jenž tu píseň složil,

Bylť to jistě kocour švihaný!

Na ořech jsi, bratře, nedoložil;

Byl to jakýs žáček vyhnaný,

Jenžto v sukni věkem sedřené,

V kukli mnohým deštěm umlené

S mošnou po vesnicích chodil!

Mýlíte se, braši! vždyť jsem znal

Dobře skladatele písně této –

Byl to licenciát Oprchal,

Jenžto hodiv biretem svým černým,

Železným klobúkem hlavu kryl,

Stav se takto kališníkem věrným,

Až mu palcát v Podlipanském boji

Klobúk, též i lebku rozrazil.

Nechť jej na věčnosti Musa hojí!

Slušno, bychom pamět jeho ctili!

Více vtipu v písni nalezám

Nežli v básni mistra Alana,

Ve spisech i Jana Mandevilli,

Nebo v knihách Martiniana.

Škoda, že pan Flaška sám

Takých zpěvů nezanechal nám!

Solofernus též i Belial,

Barlaam i Alexandr král,

Tandariš a o Tristramu básně

Počínají sobě někdy krásně;

A však žádná z nich mne nedojala

Tak, jak píseň tato Oprchala!

Co díš!? – mne tak nebavila

Ani staré Troji historie;

Vše, co Musa česká rozplodila,

Jako povrhel jen na dně hnije,

Když to k písni této přirovnáme!

A však pana Flašku vyjímáme!

Pana Flašku? vždyť jej dobře známe;

Duše nad míru to krotká byla,

Kteráž v Nové zvířecí své radě

Starým náhledům se podrobila!

Ráznost v každé Smila Flašky sadě;

Tak dí: Nechať kdo chce jiný břečí,

Protož ty mlč, znamenej řeči!

Čiješ-li pak soli na jazyku?

Málo vlny, přemnoho však křiku!

O básních své zvláštní zdání mám,

Na němž mnoho sobě zakládám.

Nejprvnější českých zpěvů ctnost

Musí býti pouhá národnost;

Neb co z národa se vydobývá,

Opět lehce v národ se přelívá!

A však vedlé mého zdání

Při tom neustálém přelívání

Vyčichne ti národnosti duch!

Nechtěj urážeti zdravý sluch!

Přelíváním vtip se lidu brousí,

Nebo co se z ciziny k nám vtrousí,

Řekni, zdaž to za mnoho kdy stálo?

Protož vážím sobě Flašky málo;

Nová rada páchne cizinou,

Alexandr, Tristram též i Troji

Letopisy za nemnoho stojí,

Jelikož vystřelky cizí jsou!

Nechci hanět ony muži boží,

Jenž je vyložili češtinou,

Maje zásadu tu jedinou –

Neodru tě, jenom mi dej koži!

Trop již sobě, brachu, z jiných šašky,

Jáť pak k slávě pana Smila Flašky

Pohár tento chutě vyprázdním!

Leč já nad ostatní velebím

Dalemila ráznou kroniku!

Kliď se, brachu, s touto suchou duší!

O své šlechtě dělá povyku,

Až to bodá v městských synků uší.

Za to Tkadlečka si velmi chválím,

Ten co jonák český běduje:

Kdo si na Tkadlečka stěžuje,

Tomu pod nosem hned vousy spálím!

Což pak medle, milí jinochové,

O spisech jenž českých mluvíte,

O traktátu pranic nevíte,

Orloj věčné múdrosti jenž slove?

Což vám pověstné a svaté čtení

Triologus známo není?

Čtli jste zajisté i zlatá slova

Mikuláše z Pelhřimova,

Zpívali jste Stříbrnského písně?

Kdož se táže nyní po tom zboží,

Ježto snášeli ti muži boží!

Jak to? – táži se vás přísně,

Zdali znáte spisy mistra Jana,

Jimžto přednost mezi všemi dána,

Jelikož se jako svícny zlaté

Skvějí nad oltářem archy svaté?

U nás, brachu, sešlo z toho všeho!

Každý dýchá do měchu teď svého!

Vždyť jsem já sám před nedávným časem

Hodiv pérem, palcátu se chopil,

Písně Stříbrnského jasným hlasem

Zpívaje, se v bitvách krví kropil,

Chtěje něco zlata získat sobě,

Též i slávy, jako jiní mnozí;

A však zlatá sláva bohpomozí!

Zavěšena na vysoké skobě.

U Plzně mi oko vyrazila,

U Lipan mě slotně ochromila,

Zpupná sláva z bujného jonáka

Urobila chromého bídáka.

Ach, ta sláva medem maže ústa,

A však v hrdlo kydá dehet zhusta!

Štěstí, že mi ruku nezdrtila,

Kteráž mě teď pracně vyživuje,

Jelikožto staré snáře,

Pranostiky též i lucidáře

Na pergamen z nouze opisuje.

Ty jsi pro zisk bídný bojoval,

Pročež ztrátu na těle i duši,

Marný světa syne, též jsi vzal –

Obdržel jsi, na tebe co sluší!

Co to kváká škaredá ta káně?

Tebe, braše, pomsta Páně

Z posledního pikhartského lože,

Z Hradce Králové, již vyhnala;

Střež se, aby duši z vlastní kože

Ruka světská tobě neštvala.

„Viklef svým pořádem

Což psal i neřádem –“

Pán poláme vrahům ramena!

Což to dryáčnictví znamená?

Raděj vedle pana Flašky rady

Zalívejme vínem vtipu sady.

Hoj, Běto! vína, vína dej!

Vody k tomu ale nepřilej;

Neb kdo pije víno, míše vodu,

Hyzdí boží dar a činí škodu!

Dobře, Brousku, dobře jsi nabrousil!

Flaškovi a flašce slávu dejme,

Sváru vzrůsti nenechejme,

Jenž se s bláznem do krčmy nám vtrousil.

Hejsa! nyní veseleji bude;

Korbílek nám skočnou teď zahude!

Spusť již dudy, starý Koliáši,

Ať to kolem bujně povykuje,

Hrudím též i nohou pohybuje;

Ať se z podlahy až k stropu práší!

Juche, Běto, zadupme si trochu!

Kde jest Lidka? rád bych si též skočil!

Vyskoč si jen, bujarý můj hochu!

Jáť bych též se s děvou v kole točil –

Ale sláva hnát mi přelomila!

Račtež, pane, mile prominouti;

Třebať, abych pohár naplnila.

Nechť si pohár naplní kdos jiný.

Švarná děva, mrštná jako proutí,

Tvář co pivoňka, co jiskry oči.

Hoj, jak se to bodré tílko točí,

Až mi dělá prudké laskominy!

Hle, tu máme paní Veroniku,

Tanečnici klasického cviku;

Máť pak arci jedinou tu vadu,

Na plíce že sádlo přiléhá jí;

A však lepší hruška v listopadu,

Nežli kvítek na stromečku v máji.

Hruškou v listopadu nazývá

Ženu poctivou pán učený –

Osobu, jenž jemu nalívá

Na ouvěrek džbánek pěněný?

Hanba! jáť se stydím místo pána!

Což to za vřesk? – ať to suchá rána!

Drahá, ctná a tučná Veroniko!

Nic již drahá, nic již ctná –

Nuže, Veroniko nectná, hubená!

Ejhle, což ten panák zakrnělý

Ženu poctivou popouzí k zlosti!

Bodejž tobě suché rány v kosti,

Prožluklá ty Veroniko, vjely!

Kde husy, tu puch a štěbety,

Kde ženy, tu svár a klevety!

Hřímej, Hospodine na nebesku!

V rotu hříšnou uvrhni svých blesků!

Dále, hudci, dále hrejte,

Bláznů sobě nevšímejte!

Běda tobě, nešlechetné plémě,

Běda odrodilcům svaté země!

Psáno stojí: Čtenou ohnivou:

Vychoval a povýšil jsem syny,

A však oni pohrdali mnou!

Vy, jenž z lože hříchů vstáváte,

Od hanby se k hanbě touláte,

Klaníce se neřestem a břichu,

Hrdla napájíte vínem hříchů;

Vy jen nesete té těžké viny,

Že teď dci Sionská opuštěna

Jako stánek na vinici stojí –

Vy, jen vy, jež przní hříchu pěna,

Ježto mléko věčné zkázy kojí!

Ano, svatý zákon Páně ruší

Tato chasa zlopověstná, pustá;

Pročež vězte, peklo že svou duši

Dokořán již na vás rozšířilo,

Otvírajíc bez konce svá ústa,

By vás všechny, všechny pohltilo!

Starý škvore, přestaň pak již láti,

Jinák musí džbán ti ústa cpáti!

Ejhle, zde jsem rozbil pevný stan –

Nebudu se lekat pekelníků!

Brachu, natropil jsi dosti křiku,

Zalej hrdlo; zde máš prázdný džbán!

Dobře se mu stalo! Věčná ráno!

Snad jste v poctivé mé chyši

Vraždu nespáchal –

Rozedráno

Toliko mu čelo – Buďte tiší,

By se pověst neroznesla v městě

O Martina nešťastného smrti.

Ještě sebou hýbá – Ha, ha, vězte,

Že tu lebku džbánek nerozdrtí,

Neboť palcáty ji otužily!

Kdyby mastě při rukou jen byly;

Kdež se dovolám teď mastičkáře!

Někdo kráčí v síni – snad to stráže –

Proč jste vrata nezatarasili –

Kdybychom jen raněného skryli –

Kam mě vedeš? – vzduch zde vane dusný,

Prostopášností to pelech hnusný!

Podívej se – švarní to jonáci,

Až se srdce pekla na mě směje!

Krčmář do hrdel jim líhu leje,

Až druh druha šmahem pod stůl kácí.

K zaplašení pak tvé nevrlosti

Zahraju teď s přemilými hosty.

Mastičkáře, pánové, voláte?

Nuže zde jsem, při rukou jej máte.

Díky, díky! toť jest dobrá rána –

S uctivostí vítám svého pána,

Prose, aby ráčil ránu ohledati

Pod stolem zde ležícího muže,

Předobrým jenž líhem napilý

Kázal, až se svalil se stolice

A nás polekal pak převelice.

Páni tito, mistře přemilý,

Jsouť to známí v celé Praze žáci,

Zaplatí vám dobře masť i práci!

Soli sem, pak něco oleje,

Patoky a pintu kolomazu –

Jíchu tuto sýrem posypáme,

A to všecko na krvavou kazu

Opatrně pěstí přikládáme.

Ha, ha, ha! toť chlapík prožluklý,

Co to za nešvarnou jíchu robí!

Hleďte na nos jeho vypuklý!

Hnáty rohaté co staré skoby!

Což to vidím – ejhle, Martin starý!

Kdož pak kmetu rozrazil jest skráně?

Rozkládaje výmluvnosti dary

Volal do krčmy blesk pomsty Páně.

Než pak omýlil se pomsty blesk,

Nebo proměniv se v džbánek malý,

Za ucho jest kazateli plesk’'!

Díky pánu a té mocné jíše,

Starý Martin hýbá se a dýše –

Zdvihni jenom bradu, milý brachu,

Nadělals’ mi poctivému strachu,

Že bych raděj čtyry kopy ztratil. –

Netraťte se, pane, Houkale,

Ještě mastičku jste nezaplatil!

Plať jen sám, ty drzý žvastale!

Věčná ráno! – já, jsa krčmář chudý,

Kterak mohu nésti této škody?

Ty, jenž zlato plodíš z pouhé vody,

Kropě Vltavou své vinné sudy,

Můžeš sýr snad a tři hříby dáti;

Za víc nebude masť tato státi.

Já že kropím, já – i věčná ráno,

Kdož se medle může osměliti

Takto poctivost mou poskvrniti?

Každý, komuž poznat tebe přáno.

Znamení to mravu nezbedného,

Porouchati kmeta šedivého!

Jak to? dubové snad záda máš?

Neb jsi, brachu, zratil rozum zdravý,

Že se žákův hrubě dotýkáš?

Chceš snad, jak pan Flaška praví,

Aby tobě pohlavkové suší

Pleskali okolo uší?

Bídníci, toť pomstu, krev to žádá!

Ticho, ticho – jinak se nakládá

Přítelíčku, s takovouto zběří!

Hle, jak bodavým nás okem měří!

Až nás, páni, blížeji poznáte,

Jistě že nám povinnou čest dáte!

Nejednáme s žádným sprostým špalkem,

Nébrž s Rubínem a Pustrpalkem.

Prvního to střícě oba,

Sova i také Koba,

Prodáváta hříby, hlívy,

I také hlušice, slívy;

Často chvoštiště prodáváta,

Protož velikú čest jmáta.

Druhého stryna Hodava

Často kyselicu prodává,

Dřieveť jest krúpy dřela,

Protoť jest velikú čest jměla.

Což jsem do vazby pekelné dán?

Jaký ryk to? – Hle, ta tváře bledá –

Ano, jest to pronevěrný Jan,

Jehož srdce dýka pomsty hledá!

Zmatek rozumem otáčí,

Duše poutá blud a klam –

Tělo zde a duše tam.

Z lebky do lebky nechť skáčí

Jiskry sem a jiskry tam!

Ducha pomsty oděného v hrůzu

Volám, volám na zhýralou luzu,

Aby vrazil železo své zlosti

Do tohoto hnízda nepravosti!

A ty Jene, bídný pronevěrče –

Což se mozek zmátl Houkalovi,

Že jsi zvolil nás za šprýmů terče?

Vždyť pak posmívá se Martinovi!

Ha, ha, ha! i nechť mě spere ďas,

Z Houkala zní Martinův to hlas!

Kamž se skryl ten starý Sirotek –

Což pak jemu z kolomazu lék

Krvavou tu brázdu zacelil,

Jižto jsem mu na leb džbánem vryl?

Slyšte, slyšte, jaké divné věci

Hlasem Houkala náš Martin břečí!

Mastičkář mu mozek pokropil;

Aneb, jak náš slavný Flaška píše,

Břicho v hlavě má a hlavu v břiše.

Ráno věčná – čí to tělo mám?

Kdož mě do krčmáře překlopil?!

Tisíc draků – jáť se neznám sám!

Hle, to čechel – sukně na mně visí –

Hu! jáť vězím v staré sádelnici!

Já však, bohabojná žena,

V hejska Čečetku jsem proměněna!

Což to znamená – hle, odrané

Černé roucho – vousy šedé, dlouhé –

Bolest v hlavě – čelo zmazané –

Krev – hle krev – což mámení to pouhé?

Bohpomozi! jaká hrůza pekla

Z těla vlastního mě lstivě svlekla!

Nechci vězet v tomto živém hrobě!

Rarach strojí s námi šašky sobě!

Pomoc – svlečte mě počestnou děvu

Ze cnůstek a mužského oděvu.

Ráno věčná! toť jsou moje líce!

Toť jsem já, toť tvářnost moje!

Vrať mi tělo, vezmi hnáty svoje.

Velebíce vůli nebes vřele,

Vděčně toto tílko přijímám!

Ha, ha, ha! jak lehce ohýbám

Každý kloubek v tomto mladém těle!

Veroniko! svleč se již z mé kože,

Nelze snesti potvoru tu více!

Tělo sem, sic tobě tvrdé lože

Pod stolem ustelu, sádelnice!

Zdali, Jene, nebavím tě dosti?

Takovéto veselosti,

Jaké tobě strojím v tomto místě,

Nezřel ještě žádný člověk jistě!

Nahlídni pak do tohoto roje,

Kterak vlastní hnáty rvou,

Škaredě si hyzdí líce svoje.

Ha, ha, ha! jak z hrdel bídných brachů

Hlasy posud netušených strachů

Děsným jekotem to řvou!

Chumáč celý na zemi se koulí,

Zasazujíc v prachu sobě bouly;

Veselé to jistě podívání!

Mám již dosti toho blekotání;

Mrzáků těch bídných šálení

Již mé oko též i ducha hnusí!

Nuže jděme – a nechť s vámi, braši,

Mámení až do půlnoci straší –

Druh nechť druha tepe, drápe, dusí –

Když pak každý koži svou vypráší,

Ať se octne ve vlastním rubáši.

Vesna brány rájů svých otvírá,

Líbajíc své milé země tváře,

Okem probuzených poupat zírá

Nové jaro do sluneční záře.

Ejhle stromy, jenž co ruce nahé

Větve své jsou v zimě k nebi pnuly,

Nebeského slunce blesky blahé

Květem vonodechým obvinuly:

Z chladných stínů já též ruce svoje

Túžebně jsem zdvihal k slunci světů –

Běda – běda – pro toužení moje

Nemá nebe smilování květů! – –

Kdybych létavcem byl osiřelým,

Od větve jenž k větvi poletuje,

Aneb oblakem tím osamělým,

Který tamo v modré nebes dáli

Jako labuť mořem věčným pluje – –

Ach, jen kdybych v lůno mrtvé skály

Bytnost svou, svou duši pohrobil,

V hluchý kámen se již proměnil,

A tak stana se tím mrtvým hmotem,

Sebe ukryl věčným před životem,

Jehož záře v doby mé hynoucí

Svítí jako pekla oko žhoucí!!

Krásný den to, co s ním počneme?

Zástupy se lidstva z města valí.

Radím, abychom se podívali

Ven, kde švárných tváří zhledneme.

A přec sláva světa koří se mi,

Síla, milost, nejbodřejší slasti,

Zlato, osudem jenž vládne zemí;

Než pak všecko – všecko hnusí se mi,

Neb to kořist podvodu a strastí.

Hnusí se mu? – jinam zatočím!

Milý Jene, oko dolů snes,

Pohleď, jak to vírem radostným

Vše se veselí a hýbá dnes;

Nedělní se takto světí den!

Slyš a hledni pod to loubí jen,

Jak se před krčmou to bujně směje,

Jak tam struna zní, jak sladce pěje

Přemilostná děva lásky zpěv –

Jistě zábavný to, krásný zjev!

Mladých jonáků tam radování,

Hry a spíle, bujné laškování –

Všudy kolem rajská veselost!

Jenom já jsem v ráji cizí host!

A však ovšem – sváteční to den!

Z něhož já jen – já jsem vyvržen!

Aj, což pak jsem horší těchto býval,

Když jsem pro kalich svou krev prolíval,

Jediná že chvíle hrůzyplná,

Jako černá rozvzteklená vlna

Od břehu mě klidu odtrhla,

V jícen zkázy věčné uvrhla;

Ještě zatím blbý, všechní lid,

Chovaje v svém hrudí mír a klid,

Tam se veselí a hlučně plesá?!

Ha, jak plesání a bujný jek,

Budíc v duši dřímající vztek,

Zubem hněvu do prsou mi tesá!

Nechci, nechci, by se radovali,

By se jásajíce v drzém smíchu

Vyvrženci propadlému hříchu –

By se mně tu déle posmívali!

Hoj, tam mráček na obloze pne se!

Nechť se i hned v mračno promění,

Ježto hromy v černém klínu nese –

A nechť blesky v kvapném zahřímání

Vypuknou z těch černých mraků bání,

Krovy krčmy této rozrazí,

Posměvačům hody pokazí!

Ha, ha, ha! toť rázné vyražení!

Jaký praskot, pláč a zvonů znění –

Nech jen hořet, milovaný hochu,

Staneš se snad druhým Herostratem,

Aneb jako Néro pekla dlátem

Urobíš si historickou sochu!

Což to znamená? Hle, mrtvá těla

Vynášejí z domu hořícího!

Mrtvola to dívky, jenž tam pěla,

A pak jinocha se dívce kořícího

Tělo. Vždyť jsem tobě nekázal,

Bysi milencům těm život vzal!

Blesk jsem vyzval k poručení tvému;

Ten pak zabil juna i nevěstu.

Věz, že nelze poslu klikatému

V prudkém letu klestit rovnou cestu.

Vždyť to není první obět tvojí

Vášní, milý Jene, usmrcená;

Na těla si zpomeň v krutém boji

Palcátem tvým druhdy rozdrcená! –

Nuže hleď, již oheň udušen –

Hustý dým se z černých rumů valí,

Opět svítí jasný, jarní den,

Jen že kouř nám skvělý blankyt kalí!

Neb snad nyní, dušinko má drahá,

Chtě být vesel, velíš aby zase,

Jako slavná Roma v dávném čase

Na žádost Nérona, celá Praha

V záři tisíc ohňů zaskvěla se –?

Stane se to vedlé tvé líbosti,

Praha chová v krovích dřeva dosti!

Jáť jsem hledal velebnosti slávy,

Ty však líčiti chceš obraz pekla!

Proč tak záhy tětiva se smekla!

Udělilť jsem tobě mohútnost,

Kteráž oděnce jak mouchy dáví;

Ty však nechceš kalichu již přáti!

Nemluv o tom šálení již více!

Proč se vůle tvoje sem tam klátí!

Obrať jinam síly svojí líce.

Meč a krev – to hnusné katování!

Tedy učenost a zpytování

Zákonů a živlů všechněch věcí –

Chceš, bych uvěznil se v tmavé kleci?

Nechť si učenec co slepá sova

V bělpuchu přebírá mrtvá slova!

Nuže, ples a hody, dívky vnadné –

Nic! již ošklivo mi z toho všeho!

Běda, vůle má již nuzně chřadne

Pod břemenem žití pozemského;

Břímě života již nelze snésti!

Držím tebe, ptáčku, pevně v pěsti!

V osudné té Krkonošské době

Zmátlo okamžení mozek tobě;

Nyní, střízliv jsa, již dál a dále

Plazíš se a blížíš neustále

K nastrojené vtipem pekla pasti.

Komu svět a příroda se hnusí,

Toho našinec již pozvat musí

K radovánkám do podzemských vlastí!

Přemýšlí – hm, šepce cosi zas –

Kdy pak miláček můj dá mi znáti,

Kam chce rozmarů svých lodi hnáti,

Aby ztopil zbytečný svůj čas?

Na prstenu skvrna krvavá,

Jako střela hrůzy ohnivá,

Bodá v srdce bez přestání.

Matko – matko – kde tvé požehnání?

Nuže rci pak, zdali matka moje

V rumech hradu pochována byla?

Tuším, že i po zkončení boje

Dlouhá léta kdesi klidně žila.

Nežije již více? Není tomu,

Co ji z tichého vynesli domu,

Ani čtyry měsíce. O běda,

A já v strastích ciziny jsem žil,

Aniž čeho o své matce věda!

Nelíbal jsem její milé líce,

Ruce slzou lásky nekropil,

Nekropil a nepokropim více!

A však lépe, lépe tak se stalo;

Byloť by jí hoře nešťastného

Syna lože smrtné hrůzou stlalo!

Ukážeš mi ještě v této době,

Kde jest pohrobena matka milá,

Aby na předrahém, tichém hrobě

Láska má svých slzí obět lila!

Jene, což to na mysl ti tane?

Chceš co slaboch k hrobům putovati –?

Hleď, co káži, přísně, vykonati;

Nechť se vůle moje i hned stane!

První růže plane na východě

Jako panny první zardění;

Úsměv jara na zemi a vodě

Probuzuje blahé zachvění;

V háječku tam řeky na pokrají

Slavík píseň leje v jara říše,

Kvítky na lučinách poslouchají

Zdvihajíce hlavičky své tiše.

Bledá luna nížeji se kloní,

Jakby slýchat chtěla písně blahé;

Blankyt nebeský pak slze drahé,

Perle lásky, na milou zem roní, –

Jako popelnice v květin lůně

Kaplička se v hustém loubí skrývá,

Vůkol obět máje, líbá vůně

Z růžových se kalíšků vylívá;

A však kvítka vůni dýchající

Z rovu pnou se, kdežto povýšené

Kříže čnějí, tiše žehnající

Květy, hroby též i pohrobené.

Nad jarních co vděků obětnicí

Nad hrobem tak kvítím zdobeným

Klečí dívka, tiše se modlící

Okem vroucně k rovu sklopeným.

Prosba plyne ze rtu růžového

„Vypros nám, o matko, smilování!

Nechť tvůj duch co anjel strážce chrání

Ludmilu a syna ztraceného!“

A teď zdvihnouc milokrásné hledy,

Slzou svatých citů skropené,

Zhlídne juna, jenž co socha bledý

U pahorku květného se pne.

„Ludmilu!“ tak jinoch opětuje,

An mu v srdci, do sebe jenž ssaje

Obraz krásy, anjelské milosti,

Cit neznámý, blahoteskný plaje.

Nesmělým teď krokem přistupuje

K děvě, růži zbožné spanilosti.

„Znala jsi, o dívko,“ začne jemně

Mluvit, „ženu, jižto kryje země

Tato, kvítím míle ozdobená?“

Znala jsem ji! ach, vždyť pohrobená

Nebohé mně dívce osířelé

Milovanou druhou matkou byla –

Vždyť jí teku v obět slzy vřelé,

Jáť jsem hrob jí kvítím ozdobila!

Znala jsi ji? – tys ji milovala?

Snad ti objevila osud svůj,

Zprávu tobě o svých strastech dala?

O ní mně, o dívko, vypravuj!

Cizinče, jakou tě tajnou mocí

Vábí život neznámé té ženy?

Nemluvila o přehrozné noci,

V níž hrad onen, nyní rozbořený,

Rota Táboritův dobyla?

Snad se ubohá též zmínila

O manžela smrti krvavé –

V poslední již věku svého době

Zjevila mi hoře duše své;

Ztratila též milované robě,

Syna svého – Na něj zpomínala?

Zpomínala – o toť nuzné slovo!

Prosby vroucné v slzách posílala

Jitka za něj k světů spáse.

Za něj matka dobrá modlila se!?

Zbožné ženy slova poslední

V paměti mé takto stále zní:

„V duchu žehnám nyní syna svého,

Děsným osudem mi ztraceného;

Požehnání mateřské zde skládám –

Vše své hoře, bolesti a strasti

V této života posvátné době

Obětuji, věčný Pane, tobě,

O blahost jen syna svého žádám!“

Běda! prosila jsi o blahosti

Syna ztraceného na věčnosti,

Matko – matko má!

Matka jeho?

Jinoch tento – syn to Jitky – Jan!

Přísný trest to provinění mého

Uvaluje na duši mou Pán!

Běda, běda – matko, tvého syna

Přivedla jen k hrobu tvému – vina!

Nešťastníče! Máti! přec jsem tvým

Synem, nechť i synem ztraceným!

Na pahorek, pod nímž, drahá matko,

Odpočíváš, kladu hlavu svou,

Jako tenkrát, když co pacholátko

V klín jsem tobě hlavu nevinnou

Klonil. Ejhle, jak se mi to svítí

V temné dáli mého živobytí – –

Víš to, máti, jak co malé robě

Jeník tvůj se k prsoum vinul tobě,

S prsteny tvých kadeří si hrával?

Jak’s jej líbala, když kytičku

Tobě v besídce podával –

A pak na klín vloživ hlavičku

Tichounce u srdce tvého spával?

Zde se kladu, chci co děcko spáti,

Ještě jednou na srdci své matky,

Slze ronit, ze hříchů se káti! –

Ticho, ticho! – matčin hlas to sladký

Ke mně šeptá hrobu útrobou.

Jest to svaté její požehnání,

Aneb kletba, děsné bědování

Nad duševní syna porobou?

O vy kvítku, nevinnosti dítky,

Nad tmavým se hrobem jasně rdící,

Vás teď kropí slza syna Jitky.

V ňádra svá tu slzu uschovejte,

O ní matce pod vámi tam spící

Milým šeptem v noci povídejte,

Povídejte v žalném pozachvění

O mém hrozném duše utracení;

Za mne se, vy kvítka, přimlouvejte!

Milý Jene, dosti naříkání –

Zadost jsi již v pravdě učinil

Outlým citům – snad i slzy lil!

Něžná zábava to; však čekání

Za zdí hřbitovní jest jaksi hnusné;

Neboť zde, jak sám již dobře víš,

Kde se stokrát opětuje kříž,

Pro našince povětří jest dusné!

Duši děsí přehrozný ten tvor,

Jehož slovo bode jako trní.

Na nás čeká dobrých přátel sbor –

Půda mne zde pod kopytem brní!

Ani slova více, duchu padlý,

Okem svým již neskvrň sídlo míru!

Dechem tvým by tyto květy svadly.

Moudrá řeč to, na podzemskou víru!

Ku které pak ty se plichtíš vlasti?

Což jen já jsem letěl do propasti?

S Bohem, růže krásná, nevinná –

S Bohem? běda mně – o dost již, dosti!

Aniž rozžehnat se s tebou zná

Bídník, obětí jsa věčné zlosti!

Ještě jenom tento květ

Ruka moje z hrobu utrhne....

Teď jsem tvůj – a nechť již lásky svět

Na věky mě z lůna vyvrhne!

Nevyvrhne! Jene – běda mu,

On se oddal muži hroznému.

Zmizel již – o děsný byl to zjev,

Dech se ouží, v žilách stydne krev –

Přec však bouří srdce rozjítřené!

Strašná vina přivedla jej sem,

Slzou kající by kropil zem,

V nížto matka jeho odpočívá!

Ejhle, vidím nebe otevřené!

Tamto svatém na nebesku

Osloněná září zlatých blesků

Jitka stojí – slze tam prolívá,

Prosíc, abych syna hájila,

Z tenat zkázy abych vedla jeho,

Jemuž mateřské své požehnání

V poslední hodince žití svého

Na mou hlavu vroucně vložila! –

Ach, já slabá děva osiřelá!

Pro něj toliko má prosba vřelá,

Modlitba a slza k nebi plane – –

A však doufej! – v onom dávném čase

Milost nejsvětější zjevila se

Nad pokornou pannou chudobnou –

Nuže, osvěť, Pane, duši mou!

Nechť se svatá tvoje vůle stane;

Dal jsi lásku – dejž mi sílu, Pane!

Ejhle! nádherné a hlučné hody

V skvostných komnatách se konají;

Lepost, krása, vábné chorovody

Oči, srdce, ducha lákají;

Čalouny o zlatém třepení

Výstupek tam zdobí, z něhož zvučně

Pištba zní a sladké hudení.

Velkou síní hemží se to hlučně;

Sličné panny v drahém zlatohlavu,

V němž se perel krumplování třpytí,

Jako hvězdy milosti se svítí,

Vzdávajíce kráse, lásce slávu.

Děvám dvoří se tam jinochové,

Skvějící se leskem šperků drahých;

Láska milost k souboji tu zove,

V němžto vítězství i přemožení

Jesti rovně zdrojem citů blahých.

Slyš to zvučné v buben udeření!

Ze struny se píseň vyluzuje,

Píšťala jí míle přizvukuje;

Bujná radost září z mladých očí,

An se půvabně pohybující,

Souzvukem milostným zpívající

Skvělý sbor teď hlučným kolem točí. –

V čele skvostné síně u okence

Stojí nádherného plesu pán;

Nevšímaje sobě dívek věnce,

Hledí v trudném zamyšlení Jan

Na orlojek, jenžto v skřínce drahé

Zrnkem prachu měří věčný čas.

Nechť již kolem zvučí hlasy blahé,

Nechť se bujně rozveselil kvas:

Jan se nehýbá a neusmívá,

Krůpěj prachu celý svět mu skrývá.

Duchamor se týčí u pilíře,

Zrakem hrůzy po Janovi míře,

Jenž teď hlavu zhůru napnuv maně

Ústa křiví k děsivému smání.

„Mistře sporů věčných, pohleď na ně,“

Mluví k soudruhovi úšklebnému;

„Jaké spíle, jaké radování!

Jak se koří času podvodnému

Jednodenňátek sbor nebohých –

Těkají na věků tmavých lemu,

Neznajíce konce běhů svých.

Nuže, jáť chci konec tento znáti,

Poznati budoucí černé stránky;

Pročež hbitě divoplodnou mocí

Vystroj též nějaké radovánky

Pro mne v této bujných plesů noci;

Ano, ukážeš mi bez prodlení,

Kterak doba život lidský mění!

Co v té síni dýše, skáče, hude,

Nechť se změní před mým zrakem hned

V tělo, kterýmž za padesát let

Každý, kdož tu žije, odín bude!“

Než hle, panna, krásná perla plesu,

K Janovi se blíží v družek kresu;

Oudy labutí se pozachvěly,

Líce zplanuly jí v studu záři,

Když své oči, žhoucí lásky střely,

Pozdvihnula k Janově teď tváři,

Znak milosti, purpurovou růži

Podávajíc slavenému muži.

„Přijmiž díky naše,“ dívka šepce –

Zemřelo let padesát! zní hlas,

An se dvorně kloní Jan

K panně – k holé, šklebící–se lebce.

Hle! toť v síni skvostné děsný kvas,

Jakového oko nevidělo,

Co se slunce objevilo světu!

Před mžikem co nádherně se skvělo

V bodrosti a živém, jarém květu

To se proměnilo tedy v hrob,

Tam pak v stín posledních žití dob;

Zde, kde jinoch s děvou milenou

Milostným provázel zpěvem báseň,

Kostlivec teď s ženou shrbenou

Opřen o kostlivce šklebí dáseň;

A ten panic, pestře vyšňořený,

Nyní věkem stařec umořený

Klesá v náruč ženské mrtvoly –

Kolem těch pak hrůzy výtvory,

Kupa mrtvých, v rubáše oděných

Sedí na stolcích tam pozlacených;

Zde zas těla v bitvě rozbodaná,

Jichžto rány toky krve roní,

Tam pak jiná, červem rozhlodaná;

Kolem roztroušené hnáty bílé,

Mezi tím u věku svého cíle

Starci na berlích se k zemi kloní.

Všude ticho – ticho jako v hrobě –

Hudci oněměli v hrozné době:

Onen pustil troubu z hnátu svého,

Píšťala tam v dásni umrlého,

Kosti bubeníka v buben padly;

Jediný toliko stařec schřadlý

Po houslích jen smyčcem pohybuje,

Než však z potrhané struny

Žádného již zvuku nevzbuzuje. –

Hrůzou Jan se zachvěje,

Dlaní oči zakreje;

Ale kost jen vrazí v kost,

Neb, an líce vlastní kryl,

Hnátem v leb svůj udeřil.

„Hrůzy duchu, dost, o dost!“

Volá z kostry Janův hlas,

„Vrať nám život, mládí zas!“

A tu strašný Duchamor

Z neproměněné své tváře

Kolem na příšerný tvor

Metá děsných zraků záře,

An v ohyzdném obličeji

Praotce všech smrtných hříchů

Brázdy pekelného smíchu

Hluboce se rejí:

„Nuže, nechť se opět vrátí

Padesát let v lůno času –

Nechť již zmizí klam a sen,

Z hrobu život, ze tmy den,

Kouzlo mocné nechť obrátí

V mladá těla starou chasu!“

Takové když zvuky hlaholily,

Jako prutem čarodějným tknutí

Již se v jednom přeradostném hnutí

Veškeří ti hosté proměnili:

Mladá krev jim opět srdcem proudí,

Sladký zpěv a hudba v sluch se loudí,

Šperků lesk a růže blahých tváří

V jasné síni opět bujně září.

Jenom dívka, která plnou růži

Podávala slavenému muži,

Na něj pnula uděšený hled;

Neb co stěna Jan té chvíle zbled’,

Oči z lůžek strašně se mu dmuly,

Na růži se leskem hrůzy pnuly,

Až je chvějící se kryla dlaň.

Kolem pak se ozve hlahol hostí

Hledících tu s podivením naň:

„Nelze jemu v tělesné chorobě

Podílu mít v naší veselosti!“

Než z nich každý v této ještě době

Hlučným kolem vesel se otáčí,

Plesu pán však z komnaty ven kráčí. –

Panoš krásný, nesa jasné svíce,

Vyprovází pána do ložnice.

Jan se na sedadlo vrhne, ruku

Tiskna k srdci, hořké žaly

Z prsou rozbouřených lije:

„Kterak srdce v okovy své bije –

Srdce mé! ach, bujnějších jen tluků,

Aby rázem pouto rozkotaly;

Pak utichneš, srdce zakrvácené!

Kam se příval myšlének mých žene?

Kalich zde – tam bitva, krve záře –

Otcův hrad tu, onde matčin hrob –

Kostlivců zde šklebící–se tváře,

Jichžto pohled, jako ostří meče,

Bránu rozrazíc mých příštích dob,

Do prsou mi přehluboce seče!“

Teď se vzchopí v děsném ducha tesku,

Zrak se potká s panošovým okem,

Rdícím se v horoucích slzí lesku.

Jan přistoupí k němu kvapným krokem,

Hledí v něžném srdce svého hnutí

Na pachole, ježto téměř dítě

Krásném žití svého na úsvitě

Sličné líce slzou žalu rmútí.

„Což i tebe,“ dí Jan, „bída souží?

Což ta slza v oku znamená?

Mluv, snad kouzlo zlata vykoná,

Po čemž, Víte, duše tvoje touží!"

A tu panoš, zlatokadeřavou

Hlavu kloně, bolně zašeptá:

„Pane, bolest, jenž mi slzu žhavou

Z oka loudí, jesti bolest tvá!

Nebo já též, pane přemilý,

S hrůzou znamenám, jak prudké žaly

Kořen života ti podryly,

Kterak děsné, tajné úzkosti

Sílu duše tvojí v sebe vssály.

Odpusť, pane, že i ten, jenž sluje

Sluhou, neznámé tvé bolesti

Soucitnou též slzu obětuje!“

Jak když plavci bouří zmítanému

Z černých mraků slunce probleskne:

Takový cit Janu nešťastnému

Srdce útrobou teď mocně hne.

Chopiv něžnou ruku mladíkovu,

Jenž se při tisknutí vřelém třese,

Hlasem pohnutým Jan mluvit jme se:

„Díky, Víte, tvému lásky slovu!

Než však bolům prsa bodajícím,

Ještěrům mé srdce hlodajícím,

Žádná síla nemůž odolati.

Chtěl jsem hady vnitřní v pouto leskné

Nádhery a plesu ukovati,

A však marno – marno! duši teskné

Nelze nic, než bez vší naděje

Sledovat své zkázy koleje.“

Panoš blesky oka milostného

Pozdvihne a jemně mluvit jme se:

„Strastem ducha duch též pomoc nese;

Nebo matka, za syna jenž svého

Oroduje tamo na výsosti,

Pravívala, světské nádhernosti

Že jsou dcery věčných podvodů;

Chceš-li získat srdce blahý klid,

Rozpal v něm, co svatosvatý svit,

Lásku k víře, ctnosti, k národu!“

Jan tu těžce vzdychne, kryje líce,

Žalně vece: „Běda, peruť ctnosti,

Peruť víry nepovznese více

Ducha mého ku věčnosti!“

Mlčí – přemýšlí – hlas jeho zněl

Opět: „Matku přemilou jsem měl;

Slovo matky chová význam blahý! –

Cíl to vznešený, svůj národ drahý

Na budoucí časy zvelebiti –

Snad bych mohl, pokud svítí den,

Než mne pohltí ten děsný sen,

K cíli tomu nápomocen býti!“ – –

Této noci, po dlouhém to čase,

Spánek zavřel Janu víčka zase;

Čarovná snů blahých záře,

Kteráž po mnoho již let

Nejasnila dřímot jeho svět,

Líčila mu panošovy tváře:

Spatřilť jeho růžové ruměnce,

Oči krásné, svatou září zňaté,

V prsténcích pak kadeře ty zlaté,

Na kadeřích z bílých růží věnce.

Jinoch – anjel – stoupil na nebesa,

Křišťálový kalich v rukou nesa,

Z něhož do prsou mu šťávu lil;

Krůpěje pak do srdce tekoucí

Změnily se v písmeny horoucí,

Kteréž anjel v trojí věnce svil.

První věnec svatých krůpějí

Utvořen byl slovem skvělým víra,

Druhý: láska všehomíra,

Třetí skládal slávy naději.

Když pak, osloněn již září denní,

Procitnul Jan v blahém prsou chvění,

Klonil se již nad ním zkázy duch,

Duchamor, ten věčných klamů druh,

Okem hněvu pekelného

Prsa oběti své hlodaje,

Stopu spánku blaženého

V jinochově duši hledaje.

Divný běh větróv, dešťóv, potokóv, řek i mnohoj v

světě rozličných těch běhóv! A však není zmíšení v přístroji

světa všeho. Zjevné jest, žej’ ve všem zpósob toho jednoho,

ježto vše řiedí. A kdyby od jednoho nešel ten zpósob, onen

by k jinému táhl a onen k jinému, ež by ten běh byl zmiešán

a rozdělen. – Protož jedenť jest počátek všeho a pósobce!

Ano – jeden působce jest všeho!

Tedy též i prapočátkem byl

Ten, jenž duši tělem přiodil,

Mého osudu – tak nešťastného.

A však tajný hlas se ozývá

V prsou: Svobodnou ti vůli dal,

Vyvol světlo aneb tmavý kal,

Zásluha i vina jesti tvá;

Vůle vlastní vládne osudem!

Běda, běda! trapné zpomínání

Nemůž usnout v duchu mém!

Snad mi ušlechtilé toho čtení

V myšlének mých kolotání

Podá žádoucího ulehčení!

U přirození našem již porušeném

tak zemdlel jest našeho rozumu zrak, ež snáze by sova svým

mdlým okem spatřila a sezřela kruh sluneční ve blsku jeho,

než my rozumem svým blesk božské jasnosti. –

Tak jest tomu! – rozum bídný, slepý,

Semo tamo po bludech se těpí;

Zpytovat chtě světla cesty

Tmavou nocí dráhu sobě klestí!

Ajta, Jene! raduji se z toho,

Že již v knihách zalíbení máš;

Neboť jistě kratochvíle mnoho

Z učených traktátů nabýváš.

Pergaménů těchto přemítání

Jesti blahé, tiché zaměstnání,

Při němž vtip se brousí, pamět sílí,

Chvíle poznenáhla dále plyne;

Arci, nezřídký že čtenář kvílí:

Jediný můj zisk – že čas mi hyne!

Hm – hm – Štítného to rozjímání!

Mohlbysi vedlé mého zdání

Vyvoliti něco skvělejšího,

Obsahem i slohem ráznějšího

Nežli traktát tento jednostranný.

Spis ten úcty nabývá z tvé hany!

Duch můj vroucně muže obdivuje,

V jehož slovích srdce šlechetnost,

Jasný rozum, mysli vznešenost

Slohem milostným se objevuje;

Knihy Tómy jistě k potěšení

Příštích české země pokolení

Budou chovány co perle drahé.

Símě neujme se v skále nahé!

Spíše Čechům doby nastanou,

Kdež památky dávného vzdělání,

Jako třtiny, potopené v moři

Rozbouřeném, věčně zahynou.

Vaši sousedé, jimž ani zdání

O Štítného duchu dáno není,

Dávnou slávu literní vám zboří;

Ano snad i tupícího hlasu

O pradávných Čechů osvícení

Hrozným hlukem pozdvihnou,

Až i nové vzdělanosti spásu

Cizím strojem do mozku vám vtrou.

Darmo míníš slovem jizlivým

Budoucnosti knihám upírati,

Jimž se, jakož spisům klassickým,

Brány slávy budou otvírati.

Klassičnost – toť slovo velikán,

Obsahu jsouc někdy přeskrovného!

Neb spis každý jesti psán

Na vlnách jen věku svého;

Čas ubíhá, vlna uplyne,

Klassický též traktát zahyne.

A však někdy kořist vlny věčné

Na břehu uvázla přec bezděčně;

Tu když ruka lidská ulovila,

I hned jako upomínku milou

V klassičnosti sbírku starobylou

S úctou dědičnou jest položila.

Žáctvo poslušné pak klaní se jí –

Vzívá modlu, jejížto oltáře

Dávno rum a kopřivy již krejí!

Věz, že živý ráz a vlastní tváře

Má též nových časů nový duch;

Kdo se v spisech jemu nepodrobí,

Skoumaje ty klassické jen hroby,

Vydobude též jen hrobní puch! –

A však, odpusť, že se vyptává

Sluha, kdož tě spisy Tómovými

Obdařil? – Můj panoš kochává

Často knihami se takovými.

Milý Jene, k panošovi tvému

Nemaloutě, věz to, nechuť mám;

Neboť jakousi v něm svatou pěnu

S velkou nelíbostí čenichám.

Věřím, jelikožto noční stín

Není přítel jasné záře denní.

Stín pak přece v světla jasný klín

Směle zírá; zde však mému zření

Brání tajně ukrytého cosi,

Jež tvůj panoš na prsou svých nosí.

Rci pak, odkud ono slabé robě

Připutovalo jest k tobě?

Čtrnáct dní již brzy bude tomu,

Co se na předsíni mého domu

Jinoch ke službám mi nabídnul.

Jest to mládeneček švárný, zdravý,

Zalíbily se mi jeho mravy,

Pohled jeho též mým srdcem hnul.

Mně však klouček poněkud přec mate.

Do předsíně tvé již nerad vkročím,

Poněvadž tam znamení to svaté,

Jemuž od dávna se vyhýbám –

Neb já též svou slabou stránku mám

V každém koutě zavěšené zočím.

K čemu takovýchto šperků máš?

Proč se jako nedospělý klas

Semo tamo v mysli kolotáš?

Pokáním snad mařiti chceš čas?

Heslo tvé teď: hojné kořistění

Z blaženosti pozemského ráje.

Mimo sebe pusť to zbožné chvění;

Blb a slaboch na licho se kaje!

Známý bleskot z pekelné to stáje!

Od sebe již Víta nepustím,

Neboť jinoch vzhledem nevinným,

V němž se tichá milost objevuje,

Ducha mého temnost vyjasňuje.

Nechť mě hrůza k žezlu svému víže,

Vít jest mým i se znamením kříže! –

Než však čas ubíhá, jáť pak – věz,

Jinak těžiti teď hodlám svou

Hřivnou draze dobytou,

Počátek pak toho staň se dnes!

Poslušen buď mému poručení,

Konej, k čemu pán tě vyzývá:

Vedle dávného již umluvení

Moc mně poddaná nechť k zvelebení

Mého národa teď přispívá!

Bujná vůle, prudká, horká slova!

A však nelehké jich vykonání.

Zvelebení lidstva – tvrdá kost,

O nížto se mnohý pokusil;

Nahryzal se leckdo na ní dost,

Než jen dásně sobě rozdrtil.

Protož pomoc ruky možné žádám;

Nástrojem ty budiž slovu mému,

Na oltář když vlasti obět skládám,

Již jsem dobyl za předrahou cenu!

Ovšem, kdyby nadpozemskou mocí

Lidská vůle sebe přiodila,

Žeby tenkrát z plodů chladné noci

Jiskru světla přece vydobyla.

Dost křemínků na tomto pokoutí;

Z místa však se nehne kámen sám,

Mocná ruka musí zakřísnouti,

Světla proud pak zajiskří se vám!

Bych pak v nové bludy nezabřednul,

Třeba, abych přímo v národ hlednul;

Pročež do života slovanského

Chci teď okem bystrým sáhati,

Duchem smělým v hloubí bádati

Po původu dobrého i zlého.

Znáti musím, v národě co květlo,

Co uzrálo, též co nedospělo,

Co v něm zašlo, žalně zaúpělo,

Nemohouci vzniknout v denní světlo;

Bych, co křivo, mohl napraviti,

Co vysychá, hojně doplniti,

Co pak vězí v noci chladné,

Abych skvěle mohl osloniti,

V každém zrnku, jenž bez vláhy chřadne,

Život nový, šťastný rozploditi!

Vůle pevná, duch pak čilý

Nad účelem tímto plane –

Srce mé, nechť hrůzou rozervané,

Vydobylo sobě síly

K mohútnému světem pohýbání!

Poklady nesmírné jsoutě moje,

Na kynutí mé se zdvihnou voje,

Příroda se koří slovům mým;

Nadpřirozenou tak mocí,

Čerpanou nechť z lůna věčné noci,

Národ český zvelebím! –

Jako orel v oblacích plynoucí,

Hledy na vrcholy země pnoucí,

Jichžto stěny hrom tam srýval,

Tu zas lesk červánků zlíbal:

Tak chci do osudů vlasti zříti,

Patřit hrůzy, pohromy i ples –

Hleď mi, duchu, děje objeviti,

Které čas do mrákot věčných vnes’!

Dějepiscem mám se tobě státi?!

Jaké pochoutky to divné máš;

Známky bych snad sem tam mohl dáti,

Po níti se klubka dopátráš!

A však jistě by se podobalo,

Že co černoch zčerna maluji,

Od světla že vedle přirození

Svého přes příliš se vzdaluji;

Ztrpení však, uplyne snad málo

Věků, k černému pak vylíčení

Skribentům svůj štětec zapůjčím,

Vlastí slovanských by děje psali,

Černili a hanobili, rvali –

Sám se něčemu též přiučím!

O jakém to chvástáš očernění?

Pověz radš, jak mi to zaručíš,

Šalbou že nebude zobrazení,

Jež mi z dávných časů vylíčíš?

Já a šalba! – ha, ha, věz to, brachu!

Tenkrát stkví se moje velebnost,

Když se vtrousím v hrdé pravdy chrám;

Neb by málo ze mne pošlo strachu,

Kdybych jedinou tu neměl ctnost,

Že, co připovím, též plnívám.

Kdož by semnou v hru nesnadnou hrál,

Kdybych hráči výhru nepopřál?!

Nuže tedy slibu svému stůj,

Dávný osud vlasti osvěcuj!

Vědět chci, co hlavní působení

V život praslovanský mělo?

Kdyby svědomí mne nebrnělo,

Vysvětlil bych, co tě tajno není,

A tu v lesku pekelné té svíce

Spatřil bysi mnohem, mnohem více,

Nežli v slunce poledního záři.

Nuže, které pak to zašlé době

Nahlídnout chceš do záhrobních tváří?

Zhlédnouti chci v dnešní doby spěchu

Obraz povahy pradávných Čechů.

Zjev mi, kterak před pěti sty lety

Pučely se českých mravů květy;

Rád bych původně vše vypátral!

Národ každý původ svůj co robě

V přírodě před dávným věkem vzal;

Jako dítě s matičkou si hrál,

Nepohledna ještě přímo k světlu;

K prsu matky přírody se vinul,

Teď se klaněl jí, teď strachem hynul,

Líbávaje trestající metlu.

Strach a láska, děcké soběctví

Původem jsou byly všechněch bájí,

A přec v bájích ráj se lidstva stkví;

Člověk tenkrát jako lípa v háji

Honosil se květem volnosti,

Po paloukách blahých těkaje,

Mravokárcův ještě neznaje,

Bujně trávil léta mladosti.

Nuže, objev děje z oné dávné doby!

Otevru ti dávných věků hroby!

A však věz to, přežádoucí Jene,

S hrobem třeba býti spojenu,

Kdo chceš slyšet hrobu ozvěnu;

Musíť krev, jenž srdcem se ti žene,

Spřízněna být s prachem dávných dob;

Pokrevnost jen otevře ti hrob,

Pradávný tak zákon přikazuje.

Že pak každé slovo tvoje, brachu,

Na hroby a na tmu ukazuje!

Pravda, jako zlato, jenom v strachu,

V tmavé skrýši, vždy se vyskytuje;

Nebo to, co na výsluní stojí,

Leskem svým též oko troupa kojí.

Nechť jsou doby mrtvé opět živy –

Dejž mi spatřit divů všechněch divy!

Div a nediv! vše to vedlé míry,

Jakouž vyměřuješ tento svět.

Hlemejžď, na jaře vyhledna z díry,

Divem nazval by i kopřiv květ;

A přec květ ten na nizounkém keři

Neméně jest hoden podivení,

Nežli těles mrtvých obživení.

Na divy jen bázeň lidská věří:

Obehnavši moudrými se bludy,

Vidí zákon přirozený všudy,

Div, kde častěji se opětuje.

Osení se pučí z nahé kory,

V zrnku dřímají tam husté bory –

Vám to věcí přirozenou sluje!

Zdaliž vyzpytoval moudrý had,

Jehož nazýváte učenosti,

Původ člověka a těla sklad?

Vám však mravenečkům na tom dosti,

Lecjakýs když systém urobíte,

Do něhož, co dá se, položíte,

Řkouce: Ejhle, přírody to meze,

Zázrak vše, co v systém nám nevleze!

Rozumem ty lidským pohrdáš,

Ale, poznávám to s věčným strachem,

O nás mravenečky pilně dbáš!

Zem jest zemí, prach jest prachem!

Kdyby záře nebeského světla

V prachu bídném, nevděčném nekvětla,

Tvor pozemský nenalez’ by soka;

Mohli byste se též v kyprém chrasti

Jako skoty v tupém klidu pásti,

K pastvišti bych nepozdvihl oka!

Důkazem jsi toho, Jene, sám,

Věda, že jen k vůli jiskře této,

Jižto cenu lépe než ty znám,

Tobě sloužím na druhé již léto.

Druhé léto, co uplynul den,

Kdežto vášní zaslepen,

Divokou jsa puzen šíleností

Vrhnul jsem se tmavé do věčnosti!

Stalo se – již bývalosti dnové

V duchu kmitají se jako snové;

Myšlénky a činy – hvězdy padlé,

Dnové moji – popel, listy svadlé,

Ježto do povětří vichr metá –

Veta po všem, v co jsem doufal, veta!

Teď chci silou draze vykoupenou

Základ cizí bláhy položiti,

Rukou, nechť i z kletby podrcenou,

Na ten základ památku svou vrýti;

Zdvihnout chci, co Atlas velikán,

Nadpozemskou mohútností

Národ Čechů z rmutné ocháblosti

Na výsluní štěstí pevný stan –

Stoje samoten, co vrch se pnoucí

Nad oblaky – vítaný to znak,

Bloudícímu hvězdou spásy jsoucí,

Jenžto k sobě vábí dešťný mrak,

Kolem na roviny vláhu leje,

Po údolích blahým kvítím kropí –

Sám pak čelo v chmury černé topí,

V ňádrách svých jen věčné ledy kreje.

Z patra mluvíš, tak že by se zdálo

Mnohému, jenž blíže nezná tebe,

Že chceš mocně strhnout na zem nebe –

A však: velké dudy, dechu málo!

Nicméně já dle své povinnosti

Zavedu tě k hrobu minulosti;

Spatříš dříve, než zableskne ráno,

Před věky co v Čechách pochováno!

Z modré vlny vystupuje skála,

Skálu líbá labuťová pěna,

Na skále, co bílá holubice,

Sedí krásná, zlatovlasá žena.

Zdali Rusalka to lepotvárná,

Jenž se v záři Svatovita sloní?

Zdali Živa vlnám žehnající

Do hladiny blahé líce kloní,

Aneb Lada, bohyně milosti,

Kolébá tam Lela, lásky bůžka?

Rusalka to není, ani Lada,

Jest to reka Ohnislava družka;

Krásná Luběna to s nemluvňátkem

Na zeleném mechu skály sedí,

Kropíc slzou líce nemluvňátka,

Do Jizery jasné rmutě hledí.

Ajta, z tmavé dúbravy teď kráčí

Statný vojín, známé nám již tváře,

Túl na pleci, v pěsti mlat železný,

Zlaté oplecí kol lučí záře.

K ženě stoupiv, okem vroucné lásky

Hledí na milenou holubici,

Jenž teď děcko k prsům bolně tiskne,

Tváře růžičky mu líbající.

„Luběno má,“ vojín mluví jemně,

„Což ti srdce tiché rozbouřilo?

Což ti z očí, lásky jasných zdrojů,

Přežalostnou slzu vynutilo?“

Luběna tu hledíc ku milenci,

Pláčem usedavým zaplakala,

Zaplakavši, vzdychla: „Můj miláčku,

Věštba Rusalek mě polekala.

Noci minulé, když svatých ohňů

Záře nad vlnami zasvítila,

Tu jsem dva věnečky ze sedmera

Kvítí Rusalečkám zasvětila,

Aby družky vln mi o milených

Srdcích dvou žádoucí věštbu daly,

Dlouhá léta tobě též i plodu

Lásky naší mile zvěstovaly.

Pustila jsem na vlnu věnečky,

Kytice mé lásky zasvěcené,

Vroucným chotě přáním, matky slzou,

Prosbou k bohům věčným provázené.

První věnec v záři ohňů svatých

Vlnou šťastnou dál a dále plyne,

A však druhý, jak jen vlny tkne se,

Již se topí, ve vlnách již hyne.

Ach, kdo z vás mých miláčků mi zemře,

Kdo z vás zahyne mi v blízké době?

Zdali ty, o druhu srdce mého,

Aneb naše milované robě?“

Žena vstavši, vítězovi svému

K chrabrým prsoum přitulila hlavu;

Rek ji líbá, vřele k srdci tiskne,

Milost září z oka Ohnislavu.

„Drahá družko“, praví, „nechť se stane

Vůle věčná věkožících bohů,

Jimžto synáčka i tebe vzdávám.

Slyš – mne volá hlahol polních rohů!“

A tam v dáli od protější strany

Ozvaly se trouby bujné zvuky,

A již tamo na palouku šírém

Míhají se ozbrojené pluky.

Luběna, zaslechnouc hlahol děsný,

Trne – bledne – zvolá v teskném lkání:

„Běda, ozvěna to věštby noční,

Hrozný zvuk ten – Morany volání!“

„Tebe mocně chrání,“ vojín vece,

„Též i dítě naše věční bozi;

Mne pak v líté boje národ volá,

Neboť vrazi porobou nám hrozí;

Z dědin otcův úsilím nás plaší,

Kácí dřeva v Svatovita háji,

Hádače a kněze zabíjíce,

Perunu a bohům všechněm lají.

Včera krutost vrahů od západu

K nám se hrůzou bouře přivalila:

Nutno, by se proti zlosti zhoubců

Vlast již věrná silně zasadila.

Tamto hle! se blíží sbory bratrů

S mocnou zbraní, s vírou k vojvodovi –

Ach, nepoutej rámě vojvodovo,

Aby mohlo rázně na okovy

Národ svírající zahřímati!

Kotlů rachot slyš a píšťal znění,

Hle, již broň můj v čele pluku skáče!

Synu mému toto políbení –

Ještě jednou tebe, lásky zoře,

Vroucně líbám – ach, snad naposledy!“

Šepce vojín, od milených duší

Odvrátiv své zakalené hledy.

Jizera tu teskně zašuměla,

Vlna za vlnou se pláčem valí;

Pluky mužů k modrým vrchům táhly,

Zvuky trouby v dálce umíraly.

Z kalné vlny vystupuje skála,

Skálu líbá labuťová pěna,

Na skále s mileným nemluvňátkem

Jako socha bledá stojí žena.

Slunce z brány jitra vystoupilo,

Pod sluncem se shluklo vojsko skvělé,

V prsou mužů chrabrost, msta a síla,

Ohnislav vévodí v pluku čele.

Koule svatá na pavezy leskné

Lučila již polední své střely,

Ke stínům když háje posvátného

Statné pluky Ohnislava spěly.

A tam vojvoda a druzi jeho

Obět pode dřeva položili,

Krmy hojné, též i medovinu,

By je bozi svatým štítem kryli.

Slyš – tu temné, žalostné stonání

V stínech stromů háje se ozvalo,

Jakby hejno duší poplašených

Z větví svatých dubů zaplakalo.

Aj, tu Ohnislav své čelo zbožné

Zhůru od posvátné půdy vznesa,

Jarým volá hlasem: „Bratři milí,

Srdce moje hrdoslavně plesá!

Před dubem se kloně Svatovita

Žádám, aby svatým osudem

Věštba zazněla nám, pakli slávu

V blízkém boji vlasti dobudem;

Prosbu z duše sotva vypuštěnou

Již, již vyslyšeli bozi spásy – –

Slyšeli jste, kterak ze všech dubů

Ozvaly se nadpozemské hlasy!“

Jako rosa na uvadlé květy,

Tak ta slova v srdce mužů padla,

Každá ruka čelo požehnavši,

Pod dub svatý obět bohům kladla.

V černém lese hora nevysoká,

Z vrchu hory skála vystupuje,

Týmě bohům zalíbené skály

Bledá záře luny osvěcuje.

Kolem skály po temeně vrchu

Hemžejí se mužů tmavé sbory;

Štíty, hrále, lunou osvícené

Probleskují tamo mezi bory.

Ticho, ticho pod měsícem bledým,

Do noci jenž polokruhem zírá –

Na skále jen oheň zapálený

Černé stíny plavou září stírá –

Žertva k nebi plápolá na skále,

Na zmilené bohům obětnici;

Před oběti Ohnislav kněz stojí,

V kovu války přejasně se rdící;

Kolem žertvy huslaři a věštci

Vyluzují zvuk ze svaté struny,

Z útrob srdce hlasy pozdvihnuvše,

Píseň pějí do výsosti luny:

Ohni sláva, vodám sláva,

Sláva věčná prabohovi,

Jenžto všemocnými slovy

Všechněm tvorům život dává.

Svatovite, slávy zdroji,

Pomiluj

Národ svůj,

Veď nás k vítěznému boji!

Vrah rozkotal chyše naše.

Rozplakal jest věrné hlasy,

Kácel k zemi bohy spasy

Duše otcův z hájů plaše.

Matko Živo, bláhy zdroji,

Pomiluj

Národ svůj,

Posilniž své dítky v boji.

Perune, svým jasným bleskem

Otevři nám slávy brány;

Z mraku sypej pomsty rány

Na vrahy smrtícím třeskem!

Perune, vší síly zdroji,

Pomiluj

Národ svůj,

Rozpal bujnou chrabrost v boji.

Věštci, kryvy, huslaři a kněži

Tyto prosby k bohům spásám pějí;

Skal ozvěny jako hlasy duchův

Želících nad syny svými znějí.

Nad ozářenou pak obětnicí

Pololuna v sboru hvězdic plyne,

Po obloze hvězdné bílá duha,

Tkaná z množství dušiček, se vine.

A z té duhy ejhle! hvězda krásná

Dolů k posvátnému háji letí,

Jakby duše matky slyšet chtěla

Zbožné hlasy milovaných dětí.

A to vida věštec milopěvný

Stoupí do červené žertvy záře,

Maje v rukou varyto své zvučné,

Kyne, zdvihne k bílé duze tváře.

Ticho, ticho na skále i v háji,

Tiché líce plavá záře líbá,

Nebo věštec, pěvec milozvěstný,

Varytem i písní srdce hýbá:

„Žíte blaze v svatém ráji!“

Hvězda svatá pravila,

„K tmavému se kloním háji.,

Bych svůj lid oblažila.“

„Lid svůj věrný, jejžto v davu

Děsném rmútí vrahů zlost,

Dítkám nesu sílu, slávu

Vítězství a velebnost!“

Hvězda, dušička milosti,

Letí, letí ku zemi,

Posestřině na výsosti

Za ní hledí s slzemi.

A již hvězda rozbleskla se

Po prsou milenců svých,

Světíc mysl vlasti k spáse

Žije v duších zvolených.

Díky tobě, hvězdo milá,

Jenžto světíš srdce nám,

Sílu jsi v něm rozplodila,

Oslonila slávy chrám!

Zvučně opětují milá slova

Do všech větrů bojovníků sbory,

A však vítr skučíc, hlas zanáší

K mohylám tam mezi černé bory;

Bouře vstavši v mraku na nebesku,

Lunu na štít černý položila;

Slyš, teď doubrava se dlouhopustá

Hrozným ďasů rykem rozbouřila;

Vrazi kácejí tam zrádným mečem

Věrný lid, jej lstivě podskočivše,

V tmavý les se jako krupobití

Mlhou nocí urno vyřítivše.

Z lesa zvučí mstivé řvání vrahů,

Vůkol žaroviště ryk a lkání,

Rázy mlatů, drnkot břitkých mečů,

Sikot šípů – strašné porubání!

Na zmar Ohnislav, lev rozdrážděný,

S hrstkou věrných na vrahy se řítí,

Na zmar síla kypí v prsou reků –

Pluk již tone v škůdců vlnobití,

V noc ach! černou Morana jej sype;

Duše prchající z úst těch věrných

Jako rozplašené holubice

Těkají po háje dřevách černých!

Z krvavých vln vystupuje skála,

Ve vlnách Rusalky rmutně kvílí,

V doubravě tam krutě posekané

Rozplakaly hlasy svoje Vily.

Černá země, krytá mrtvolami,

Nad nimiž se snáší ptactvo dravé,

Z rumu pnou se sloupem černých dýmů,

Rudých ohňů hady bujné, žhavé.

Jitro šeré, neboť v mlhy husté

Ukryli se slunce paprskové,

Ticho mrtvé, jenom krákorání

Ptactva k hodům strašným zvěře zove.

Na pahorku v středu svatých dubů,

Tam, kde stála Ohnislava chyše,

Odpočívá na krvavém loži

Množství věrných v spánku věčném tiše.

Nad nimi pak, na temeně vrchu,

Černé dřevo k nebi ukazuje,

Na němž břevno na příč zavěšené

Nad mrtvými rámě roztahuje.

„Luběno – ach, Luběno má!“ takto

Bolný hlas teď do jitra zastoná;

Ticho, mrtvo – zvuk jen v skále žije,

Opětujíc žalně: Luběno má!

Těžkým krokem již se k vrchu blíží

Vojín – Ohnislav to zkrvácený,

Z mrákot smrtných zbuzen, sem se vlekl,

Aby skonal v náručí své ženy.

Již ji spatřil, holubici bílou,

Labuť proudem krve poskvrněnou –

Poklekne k ní, k srdci svému zdvihne

Hlavu bledou, v mdlobách pohrouženou.

Poslední teď žití svého sílu

Vojín spoje v lásky políbení,

Cítí prsou slabé pohybání,

Bledých rtů pak lehké pozachvění.

„Díky bohům!“ zvolá, „drahá duše

Neopustila milenky tělo –

Ejhle, dech jí na rtu bledém hraje,

Víčko svitů milých se zachvělo!“

„„Dítě mé, ach dítě mé!““ tak šepce

Luběna, an zraky kolem točí;

Ohnislav se bolestně zachvěje,

Po mrtvolách bloudí jeho oči.

Žena šeptá: „Unesli mé dítě

Vrazi, dýku v matky srdce věrné

Vbodli, nad zbořenou otcův chyší

Zarazivše znamení to černé.

Hledej, hledej předrahé to robě,

Ohnislave–“ slabě došeptala,

K srdci choti hlavu položivši,

Duši milým bohům odevzdala.

Ohnislav pak dlouho, dlouho hledí

Na Luběny bledé, tiché líce,

Mrákoty a hrůzy duše jeho

Nezjevilo žádné slovo více.

Uloživ choť na krvavé lože,

Pás k své ráně přitužený ztrhne,

Krev se řine, vojín se zachvěje,

Slábne, klesá – k mrtvolám se vrhne.

V zápasu smrtelném jeho zraku

Zornice se za víčko ukrývá,

Ztuhlého jen oka bílá blána

Na kříž černý strašlivě se dívá.

Hrozná Morana již ostrý hrot svůj

Ohnislavu v srdce zarazila,

Prudká bolest, v prsa bodající,

Ze snů děsných – Jana probudila.

Zděšené své zraky Jan otvírá,

Úzkost smrti duši jeho svírá;

Vzdychá: „Běda, což se semnou dálo,

Zdaž si peklo se srdcem mým hrálo?

Ve snách krásná Luběna jen žila,

Ve snách Ohnislava krev se lila? –“

Jan se vzchopí, na nohy teď skočí,

Kolem sebe bludné zraky točí,

Volaje: „Toť nejsou pouhé báje,

Bdím u prostřed Svatovita háje –

Zde se věží šerá obětnice,

Ozářená leskem půlměsíce –

Kdež pak vězím? – kde jsem byl?

Živ-li jsem aneb jsem žil?“

Slyš – tu zvuky děsícího smíchu

Zaskučely v blízké doliny –

Smích to otce odporu a hříchu.

Jan teď hledě ke dnu kotliny

Spatří, kterak věčné hrůzy druh,

Ozářen jsa svitem zeměplazů

Dmoucích se co živých ohňů kruh,

Kosti poutá kouzlem děsných svazů.

Z mohyl otvorů tam rozšklebených

Strašné svleky mrtvol vydobyté,

Hnáty plísní věků dávných kryté

Spatřuje teď uděšený zrak.

Ejhle, kostlivci tam ohromnému

Zlatá hříva, kněze, vůdce znak,

Na žebrách se leskne, takéť jemu

Kruhy z mědi hnáty bílé zdobí;

Meč zhlodaný, třikrát rozlomený

Po kostlivce boku odpočívá;

Vedlé velikána kosti ženy

Na černé jsou půdě rozloženy,

Ježto zlatoskvoucí kov ukrývá.

Modrá teď, teď rudá hadů záře

Po kostích a zlatém šperku těká,

Živým leskem šlehnouc v mrtvol tváře

Oko smrtelníka hrůzou leká.

Duchamor pak, pna se do vysosti,

Hlásá, na kostlivce ukazuje:

„Tyto z mohyl vydobyté kosti,

Ježto lesk mých svící osvěcuje

V šperku leskném pradávného kroje,

Praotec a pramáti jsa tvoje.

Synek Luběny, ztracené robě,

Svatovitu výhost dal,

V něm pak slavný rod v pradávné době,

Rod tvých otcův, původ vzal.

Kouzlem mým a tajnou hrobův mocí

Pocítil jsi, Jene, této noci

Slast a bídu svého národa;

Ano, v srdce prapravnuka

Vlila mocná tajná příroda

Prapraotce city, boly, muka;

V duši se ti život zhaslý vryl,

An jsi v dávnověkých bájí svitu

S národem svým cítil, trpěl, žil,

Žil a cítil sám a sám;

Nuže, Jene, na původním citu

Vystav sobě slávy chrám!“

„Slávy chrám! na tomto děsném hrobě.“

Zvolal Jan a jeho hlas se chvěl,

Neboť Ohnislava krutý žel

Sklíčil ducha jeho v této době.

Zhasly ohnivých již hadů stopy,

V mlhu černou údolí se topí,

Z mlhy dvé jen rudých jisker září –

Jiskry tmavé otce hříchu tváří.

Červánky teď nad protější stráni

Oblohu východní pozlatily,

Jakby anjelové z nebes brány

Zlatý prapor míru vyvěsili.

Ejhle, černý kříž tam na temeně

Tmavé hory do oblohy pne se,

Lesk pak růžový se kolem leje.

Jan teď oko vlhké zhůru vznese,

Spatřiv kříž, se hrůzou chvěje,

K zemi klesne, líce v trávu kreje.

Duchamor pak hrdě zhůru pne se,

Tvář se jeho bujně rozraduje,

Až i zraku děsný lesk,

Pekelné co výhně blesk,

Černé mlhy kolem rozpaluje.

Hrozná noc to byla – v prsou mých

Srdce ouzkostně se posud chvěje –

Obraz předků křížem smrcených

Bodem krvavým se v pamět reje.

Jaké množství českých bojovníků

Leží zbito na té víry tvrzi!

Jaké proudy krvavých těch slzí

Prolilo tam množství mučedníků,

Jedni pro kříž, druzí pro Peruna,

Pro zákon a kalich opět tito!

Kdyby všecko krvavé to hoře,

Jenž se lilo do mé vlasti luna,

Mělo býti z této půdy smyto:

Českou zem by zatopilo moře.

Pane, když jsi na venku se bavil

Včera, jaký’s muž, jenž přítelem

Dávným tvým se býti pravil,

Na návštěvu přišel sem.

Stařec chudobný to, chorý k tomu;

Pročež, pane, do tvého jsem domu

Přijal jej a vykázal mu lože

V jizbě dolejší. Tam bídák slože

Oudy své, již sebou lomcoval,

Zimnicí rozpálen strašlivou,

Až mě, jenž jsem o něj pečoval,

Zděsil šíleností svou;

Zlého něčeho se obávám.

Takovýchto přátel množství mám!

Mimo sebe pusť vše obávání.

Než pak hle, jak tobě planou tváře,

Jakby odlesk byly lásky záře.

Následek to mého pospíchání;

Z chrámu Páně právě přicházím.

Z chrámu Páně! – blaze, blaze tomu,

Kdo se ještě s dětským svědomím

V neděli ubírá k Páně domu!

Ach, což – odpusť, že se táže sluha,

Nad tebou se nerozpíná duha

Nezkončené lásky smilování?

Proč, když svátost se vyzvání,

Útěchu svou nehledáš ve víře

Velebě též obět svatou kříže?

Kříže? ach, tvá duše bez vší viny

Nepoznala ještě kříže činy!

Běda, běda – já je nyní znám –

Kříži se již více nepodám!

Hrozná slova! o mé tušení!

Z něho mluví onen strašný druh.

Pane na vysostech, dej by mocí

Slova tvého Janův kleslý duch

Na světlo se probral z této noci.

Ty se chvěješ, bolestné vzdychání

Jeví bouři srdce zklíčeného –

Modlím se, by věčné smilování

Osvítilo, pane, ducha tvého.

Naděje má teď se kolem kříže

Jako břečtan kolem lípy vine –

Hledám útěchy v té samé víře,

Jejíž zdroj v tvém chladném srdci hyne.

Což pak znamení milosti věčné

Důvěru v tvém srdci nezbudilo,

Ducha tvého láskou nesvětilo?

Snad tam někde na vzdáleném hrobě,

Chovajícím popel drahý tobě,

Mezi kvítím černý kříž též stojí –

Snad jsi k němu též svou hlavu klonil,

Když jsi na hrob horké slzy ronil!

Chlapče, dosti! Kdož ti bystrost dal,

Bysi do osudu žití mého

Takovouto mocí nahlídal?

Slova tvá jsouť slova dospělého!

Aneb Víte – Víte – ejhle, pohled tvůj

Vezdy mocněji mým srdcem hýbá,

V tobě se mi skvělý anjel skrývá,

Jenž se mi nad hrobem objevil –

Tak se do duše hlas jeho lil – –

A přec nikoli, neb děva líbá

která v podobě se anjela

Nade hrobem onde zaskvěla,

Jejíž obraz posud srdcem hýbá,

Byla panna zrůstu vznešeného;

Tys pak pachole jen pouhé!

A však hlas a tyto něžné tahy

Zpomínají na obraz mi blahý,

Jenž jak věnec v lesku liliovém,

V němž se poupě růžové usmívá,

Vznáší se nad žití mého rovem –

Proč se, Víte, ruka tvá zachvívá,

Proč tvé oko slzičku vylívá?

Starý Adam nemůže v něm spáti!

Kdyby princezna to jiná byla,

Jenžby srdce jeho pokořila,

Nechtěl bych zajisté o to dbáti!

Ale tato nadehrobní růže,

Obsypaná zhusta trním ctnosti,

Hříčku celou pomásti mi může;

Moc má chřadne v její přítomnosti.

Což pak z rána vábí tě již ke mně?

On to – dech se tají v prsou mých,

Když se blíží vtělený ten hřích!

Jak se toto ctnostné plémě

Oušklebně a hrdě pitvoří!

Žluč mi při tom v těle zahoří;

Ticho! chceš-li múdrým duchem slúti,

Mimo se daj takým slovům plúti!

Nuže, Jene, kdy se pustíš dále

V Slávské národnosti zpytování?

Hle jak obraz dívky neustále

Před okem se míhá ducha mého –

Nechme pátrání teď vzdáleného,

Neb se odeberu tuto dobu

Na hřbitov tam, k milé matky hrobu.

V onom hrobě též i v tváři děvy

Nepříznivý živel se mi jeví –

Živel tento musím ututlati,

Dada slávy vzduch mu polykati.

K hrobu – hm! snad tebe, milý Jene,

Ke hřbitovu živého cos žene?

Co to tlacháš? jaké blbé zdání –

Ha, ha! sám si vlastní dech zahání!

Vždyť pak k žití tvého oblažení

Jsem ti, Jene, vždycky pomocen –

Požívej, než prchne krásný den,

Noc, jak známo, příliš skvělá není!

Pročež zanech stesk a dětský vzdech,

Trhej kvítí bujné spanilosti,

Po Praze jich květe do sytosti;

Vesel buď a hoduj na hodech!

Přiznej se, že jsem ti ku milosti

Pohodlných chvílek popřál dosti,

Ukázav ti mnohou děvu ladnou;

Než pak vždy jen k svému podivení

Potkal jsem se s myslí chladnou.

Přirozená věc to není;

Pročež sem tam přemýšleje

Zpytoval jsem pilně, odkud věje

Myšlének tvých vánek, Jene můj,

Až jsem přišel na tu jarní dobu,

Kdež jakýsi anjelíček z roští

Květného ti zaplakal u hrobu.

Mlč již, nebo síkot hadí zlosti

Pel na křídlech anjela již ruší,

Dusí v strastiplné duši

Doutnající jiskru naděje!

Jak to bylo? jiskru naděje?

K outěku si brázdi koleje!

Obraz děvy té tím skvěleji

V duchu rozkochaném se odívá

Rouchem milosti, čím častěji

Oko na panoši mém spočívá.

Dnes se odeberem do té chyše,

Kdež milostná růže moje dýše.

Tu tě rád mám, statný dobrodruhu!

V milování dojdeš blaženosti;

Nebo točením–se v hnusném kruhu

K zvelebení jakés národnosti

Závrať bysi sobě uhonil,

An ti po boku milenky drahé

Dnové uplynou i noci blahé;

Do náruče položím ti ženu –

Ráje maluješ na holou stěnu;

Tomu bych se nikdy nepoddal!

Ještě jednou anjela chci zříti,

Roucha lem jen vroucně políbiti;

Pak se vrátím k cíli vytknutému:

Vykonat chci, co jsem před se vzal.

Políbiti roucha lem – toť k smíchu!

Odlož pak již, bratře, starou pýchu,

Hovořme jen po ďábelsku spolu.

Mníš, že se žaludkem hladovým

Zasednuv si k přehojnému stolu

Nasytíš se okem mhouravým?

Jene, což jsi rozum propískal?

Ho, ho! kdyby krásné dívky tělo

V náruči se milostně ti chvělo,

Jistě bysi chvílku nezaspal.

Samou věc již přirozenost plodí;

Výstřelkem jsi Adamovy krve –

Jest to nyní, jak to bylo prvé:

Starý hřích vždy novou hanbu rodí!

Vedlé ďábelského způsobu

Hnusně líčíš lásky podobu;

Já však cítím v každém srdce hnutí,

Jakby dívky přemilené lnutí

K prsoum mým co blahé zpomenutí

Na ztracený ráj mě blažilo!

Anjelem by jistě nezůstala,

Kdyby se to hnutí dařilo!

Dívka, jenž by tebe milovala –

Vždyť jsme svoji, mluvme pravdu sobě –

Zadala by lásku – pekla zlobě.

Běda mně! Což sejde z toho tobě,

Když dívenka zahoří milostí

K nevolníku krví zapsanému

V knize černé budoucnosti?

Jen když půvabné to robě,

Zapomenouc na budoucí svět,

Podá tobě nevinnosti květ!

Při tom snad, když anjelíček svadne,

Mně zas nová dušička připadne!

Nikoli! toť nemůž, nesmí býti!

Nechť v mých prsou city mrou;

Raděj teď již v noc se věčnou krýti,

Nežli sprznit duši nevinnou! – –

Nikde stání – nikde milování;

Noc a hrůza, děsný klam

Svírá duši zde i tam!

Protivníče, jenž’s mi druhé nebe,

Nebe lásky z duše vypudil,

Nes mě světem, abych vlast i sebe –

Ha, ha, ha! i sebe oslavil.

Směj se, směj! dej výhost marné ženě,

Za to podám tobě, milý Jene,

Klíče k otevření slávy ráje;

Po všech všudy koutech provedu tě

Rozlehlého Slovanského háje;

Napneš-li jen zrak a rozum chutě,

Porozumíš z četných obrazů,

Proč a kterak divných ourazů

Utrpěli Slávští národové.

Zříti budeš žhoucí na bolesti,

Rozum však z nich plodí nové štěstí;

Žhavé železo se v tvary nové,

Zkušenost to učí, nejlíp kove!

Na peklo si nebesa tam hrají!

Hle, jak otvorem těch černých mraků

Jako ze tlam šklebících se draků

Rudí jazykové blesku plají!

Hory mraků letí proti sobě –

Blesk z nich srší – jak se zachechtaly

Hlasy hromů při tom potýkání! –

Na západě temný zvonec hromu

Výjev nový hříčky té vyzvání;

Boří se tam řady černých domů,

Jichžto krovem, průčelím i boky

Vypukly teď modrých ohňů toky,

Jakby z výhně řeka síry tekla;

Zpomínka to na můj domov žhavý!

Leč hle! – ha, ha, ha! již blesk ten lhavý,

Jenž tak chlubně mraky roztopil,

Chtěje líčit jakýs pablesk pekla,

Do tmy černé zas se potopil!

A to chloubné po nebeské báni

Dvou – třech – čtyrech hromů hulákání!

Chlapík, původní jenž slyšel hlasy,

Černou žluč jen zdarma sobě kvasí.

A však noc to krásná na cestu!

Čas již ovšem, bychom opustili

Cnostnou, nadehrobní nevěstu!

Nebo kdyby slabou vůli jeho

Hvězda děvy ducha sílícím

Jarým leskem přiodila:

Ztratil bych snad brance svého,

Vůle by se peklu odrodila!

Bouře v prsou mých a blesky nebe

Nedají mně oka zamhouřiti!

Dychtivě již očekávám tebe;

Šťastnou cestu věští hromobití!

Což pak v této děsné době,

V zuřící všech živlů zlobě,

Na cestu se vydat máme?

Vždyť jsi před lety, v té jisté známé

Krkonošské době bouřlivější,

Delší cestu, Jene, nastoupil –

Byl jsi, zdá se, tenkrát zmužilejší,

Když jsem tebe v náruč uchopil!

Uchopil! ach běda – uchopil!

Což to mumláš? sprosť se slabosti,

Chceš-li válčit pro národ a slávu.

Zde ti dávám drahocennou šťávu,

Bysi nabyl jaks lehkosti

K bujné plavbě v oblakovém moři.

Jak to v oudech, jak to v prsou hoří!

Jaká jarost vstupuje mi v žíly –

Jak v mém srdci nový svět se budí!

Cítím v sobě osten bujné síly,

Jenžto k činům rázným ducha pudí!

Pokud síla kypí, pospěšme si;

Vystrojím ti dějepisné plesy!

Ejhle, tam se vozík lehký snáší –

Vozík lehký? – nerozumím tomu –

Co nedává rozum, čas přináší!

Medle, vyberme se již jen z domu;

Nebo chci tě k hrobům reků vésti,

Jenžto žijí v národní pověsti,

Jichžto jména jako hvězdy svítí

Nade věčným věků vlnobití.

Povedu tě přes daleké meze

Vlastí Slovanských, též meze časů –

Do tmy dávné, z nížto žádných hlasů

V dějepisu vašem neozve se!

Slyš! toť vozky našeho jest hlas –

Lehký vůz již k oknu přispěchal.

Bysi povozu se nelekal,

Zamkni očí, drž se mého pasu!

Vidím černé mračno, hustý dým,

Ty pak povozem to nazýváš –

Snad to za nějaký zázrak máš,

Utvořený umem ďábelským –?

Styď se, Jene, na takovou hříčku

Nezahrává sobě satanáš!

Jest to přirozená, snadná věc,

K níž si nalezne sám člověk klíčku;

Zasednuv si ve podobnou klec,

Vyletí též do oblaků říše.

Zahnízdí se vedle mne jen tiše;

Brzy zhledneš dávných věků návy!

Kam mě neseš? Ku západu Slávy!