První ples mé dcery.

Jak rosný květ jsi přišla, bys mi s bohem dala,

jdeš, kam tě poprv tance svůdná víla zvala,

těch slastí, dítě mé, já nikdy nepoznal;

já v trudu vyrost’ jen a v trpké resignaci,

já každý žití den jsem krušnou dobyl prací

a z něho sklízel za žeň – žal.

Jen štěstím bude-li ti kouzelný svět mládí,

jsem spokojen v svém klidu, čas ať dál si pádí...

Já čekám na tebe, noc orlojem jde dál...

Ty rdíš se, usmíváš v úspěchů prvních zdobě,

jak moh’ bych, dítě mé, to záviděti tobě,

co sám jsem nepoznal?

Ať čas jen letí dále, vyčkám v práci stálé,

sám děcko s verši svými; v zářícím ty sále,

jenž cizí byl mi vždy, ti vzrůstá ideal,

ó kvěť mi, lilie má, svět sám tak chce tomu,

rád zlíbám víčka tvá, až přijdeš mi zas domů,

za slasti, jichž jsem nepoznal.