PRVNÍ POLÍBENÍ.

Šla, hlavu sklonila a duší táhnul sen...

Své ruce sepjala, zrak její zarosen

se v dáli někam díval...

Zda jenom krásný sen jí vzrušené se zdál?

Leč ne, hoch předrahý s ní včera večer stál,

když slavík v parku zpíval.

A nikdy v životě, že má ji z duše rád,

ten hoch jí neřekl, ba ani jedenkrát

o lásce neděl slova, –

a přece věděla, co v nebi zlatých hvězd,

že v lásce hluboké by všecky chtěl jí snést

a zlíbat zas a znova.

A včera, měsíc plál... A tichá jako laň

svou hlavu sklonila a vzpomínala naň,

jak vzpomínáme na ty,

jimž v duši duše své jsme postavili chrám.

A cele vzdala se těm krásným vzpomínkám

na lásky večer svatý.

A znovu viděla, jak včera před ní stoup',

jak září planula těch očí jeho hloub,

(to Amor, sladký šibal,

je svedl do parku) – pěl slavík na sněti

a hoch ten poprvé ve sladkém objetí

ji líbal, líbal, líbal...

A co slov tisíci by stěží říci moh',

to jedním polibkem jí řekl, šťastný hoch,

svou hlavu k její chýle,

když včera měsíc plál... A ona bezděky

své ruce sepjala... Ó zázrak, na věky

jsou svoji od té chvíle...