PRVNÍ POLÍBENÍ

Světelné slzy města plovaly

na vlnách mlhy v údolí,

na vlnách mdlých,

průzračných

padaly, vystupovaly.

Zvon plakal ze vsi do polí,

do černých brázd a cest,

do větví stromů, plných hvězd,

do lásky, snění,

do opojení,

do srdcí, která zazvonila,

v jedno se slila.

Polibek dlouhý, polibek dravý

rozkoše sladkost ssál...

Ohromné ticho zalehlo hlavy,

utichla zem’ –

těla se slila,

jako by byla

spoutána zlatým řetězem.

Temnotou hlav

kreslila krev

ohnivých květů zahradu.

Duší jak věčný splav

z velikých dálek zněl touhy zpěv,

uzamkl oči na tisíc západů.

Ruce a nohy, hlavy!

Polibek jeden, polibek dravý,

který byl štěstím i hříchem,

slzami, smíchem,

srdcí dvou sladkým úpěním,

velikým zazněním

zlatých pout,

na který nelze zapomenout’...