PRVNÍ RENDEZ-VOUS

Že byla krásná, prodat ji draze toužila

vždy matka vlastní. „Chudá co já se soužila“,

– tak děla – „ty mít musíš vše, co si budeš přát.

Lokaje, kočár, jmění a vlastní letohrad...“

A tak ji připravila a zaslíbila ji,

výkupné určila si, smluvila potají

s ním cenu obejmutí, polibků, úsměvů,

pak děla: dnes je první, již dítě, rendez-vous.

Šla tedy... Jak se chvěla, tma v park již padala.

Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. –

Zde čekala, tmou buků až k lávce měsíc spěl,

zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl.

Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas!

Ó chůze v zamyšlení, kdy vlhnul park a has’!

Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí,

to prvé kouzlo lásky a první objetí.

Snad prostodušná byla, jak samotářský květ!

Ba byl jí ilusorní kol všední ruch a svět!

Kus romantiky divné, jak v starých románech

jí duši plnil stále a stále hořel v snech.

Jak žádost sama přišla, tak zticha, nesměle,

jí v lících zahořely květiny z úběle,

ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad!

Proč přišla sem? své duše se chtěla otázat.

Hle, přišel... Přišel... Jiný, než snila, v hovorech,

vlas řídký kolem skrání, líc vpadlá, v svadlých rtech

vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’

a vším jak přesycený se zdá ten zníti hlas.

Tak sebevědomý byl, však bez nadějí a tuch,

a nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh,

vše, co jí bylo draho, pohledy znesvětil,

a na otázky všecky svým zlatem odvětil.

Jste krásná, – vždycky pravil. A odvádí si ji,

když líbá ji, když ruce kol pasu ovíjí. –

Že jsem tak krásná, – matka mne mladou prodala. –

Vím o tom, věc jsem pouhá... A zrak v něj vbodala.