První rendez-vous.

Tak bídně živořili tu v Praze tolik let!

Pensista se svou dcerou a pak dvé starých tet.

Ta dívka byla krásná, k líbání andělům,

jak noc jí plály oči, vždy plny sladkých dum. –

Jí řekly tety jednou: „Zde kdos ti dopis psal!

Je mlád a bohat, zdá se, že dávno tě již znal!

čas ku vdavkám, čas dávno,“ jí řekly v úsměvu;

ji připravily s péčí na prvé rendez-vous.

Šla... Jak se chvěla tiše, tma v park již padala...

Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. –

Zde čekala, tmou buků po lávce měsíc spěl,

zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl...

Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas!

Ó, čekání to dlouhé, kdy vlhnul park a has’!

Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí,

to prvé kouzlo lásky, a první objetí. –

Ta nervosní a snivá, ten samotářský květ!

Ba byl jí illusorní kol všední ruch a svět!

Kus romantiky divné, jak v starých románech

jí duši plnil stále a stále hořel v snech.

A jako jaro přišla, tak z ticha, nesměle,

na lících hořely jí ty květy z úběle,

ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad!

Proč přišla sem? se ptala své duše náhle v chvat.

A hle, on přišel... Dandy, dost suchý v hovorech,

vlas řídký kolem skrání, líc žlutá, v svadlých rtech

vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’,

a sípavý a dutý zněl z chorých prsou hlas. –

A sarkastický, nudný, bez nadějí a tuch,

jenž nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh,

vše, co jí bylo draho, sarkasmem znesvětil,

a před ní žití jiných i svoje obnažil...

Tu ona jen se chvěla jak bouřným větrem stvol.

Do srdce pad jí náhle podivný, hrozný bol,

jak z čistých nebes padá ve světla paprscích

smuteční motýl, k letu by již se nepozdvih’.

Proč přišla sem? – Snad chtěla mít teplejší kol vzduch,

a jasnější ty hvězdy a zelenější luh,

a láskou naplněna, v níž vše je jásot, ples, –

po objetí tom prvém snad chtěla umřít dnes?