První rozhled!

Vystoupil jsem na vrch hory, prudkou, ostrou, dlouhou strání,

stojim, žasnu, rozhlížím se. Jaké vzácné podívání!

Deset měst a na sta vesnic na dolinách vůkol leží,

bílé cesty vedou do nich, řeky k nim a od nich běží!

Na východě rýsují se hroty Tater na obzoru,

poblíž viděť Kněhyni, Smrk, Ondřejník a Lysou horu;

na severu Ostravsko se v čadivých svých dýmech kryje:

třicet tisíc lidských krtků zemí se tam zvolna ryje.

Za uhelným, černým plástem černoši se do tmy derou,

s lampou drátem opletenou v hloubi do předku se berou.

Smrt tam číhá v rozsedlině nenačatých ještě lomů

s mořem ohně, s tisícem svých v jeden výbuch spjatých hromů,

smrt, jež zžehá, trhá, tříští, rozmetaná těla mění,

že muž ženě, a syn matce poznatelným z hmoty není.

Jak to jinak v našich horách šumí, ševelí a svistí!

V miliardách štíhlých stromů, šišek, jehličin a listí!

Dýchajícím na výsostech kořeněnou vůni lesa

jásá duše v nekonečno od země až na nebesa.