První růže.

Sto let byl juž rabín Lévi starý,

tělem chorý, duchem ale jarý,

v svatých knihách čítal dnem i nocí,

ba i tajná kouzla měl v své moci.

Dobře věděl, který strom co šuměl,

ba i řeči zvířat porozuměl,

a jak poznal léčivou moc květů,

tak i postih’ dráhy hvězdných světů.

Vesmír, nebe, ba i věčnost celou

pronik’ duší zbožnou, myslí smělou;

dvakrát přišla smrt – však jaké strachy!

rabín zahrál vítězně s ní v šachy.

Neodbytná ale v krátké době

přišla zase jiné ve podobě,

v hrůze pekla nebo v nebes kráse,

chytrý rabín oklamal ji zase.

Nové jaro přišlo s květy, zpěvy,

kolikáté ani rabín neví;

po noci, již probděl v tuhé práci,

ještě z rána v myšlénkách se ztrácí.

Aj, v tom k němu vnučka jeho milá

krokem laňky tiše přistoupila,

hladila mu rukou děcka něžnou

vrásky čela i tu bradu sněžnou.

„První růži utrhla jsem tobě,

jež vykvetla v sličné jara zdobě,

první z květů je ta růže bílá,

již nám letos vesna vykouzlila.“ –

„Jak že – co to pravíš, dcero drahá?“

a juž po ní vetchou rukou sahá;

„růže... růže“ – a zas hlavu sklání

ve mladosti sladkém vzpomínání.

„Dej sem růži – snad svou tužbu zkojím!“

a juž růži tiskne k retům svojim,

div že do ní nevydechne duši,

ale běda, pozdě zradu tuší...

Šedou hlavu více nepozvedne,

oko hasne – a tvář jeho bledne,

sotva že na dítě ruku sklání

a rtem mdlým jí šepce požehnání.

Jarní slunce v komnatu se vkrádá,

zvědavo, zda rabín v knihách bádá;

jeho duše s hvězdami se druží,

ale ruka drží svadlou růži.