První setkání.

Zase jsme letěli v křiku a zpěvu;

náhle jsme stanuli v úžasu sladkém;

proti nám letěly rozkošné děti,

s dlouhými vlásky a v sukénkách krátkých –

a přímo k nám!

Oči jsme zbystřili v zvědavé touze:

kdo by to mohl být? V půvabu mládí,

zářící krásou a neznámý dosud...?

Kdo nám je posílá k celému štěstí...?

Byly to sestry.

Neznámá síla nám zrychlila kroky,

u nich až byli jsme docela blízko:

náhle jsme stanuli uctivě, mlčky,

v rozchvění srdce jsme sklonili hlavy

k pokloně.

Děvčátka v pohybu gracie plném

vzdala dík za naše zbožnění dvorné;

v zážehu mužných a rytířských citů

vřele jsme zlíbali hezoučké ručky

těch malých dam.

Pak jsme se poznali důvěrněj’, blíže,

každý si vyvolil milou svou dámu;

v oči si hledíce zvědavě, tiše,

více jsme nezřeli v rozkoši vlahé –

než-li ty oči...

Náhle však zazněly jásavé rytmy,

Jara to hudba, již řídilo Mládí:

v kouzelných tonech jsme spili se zcela,

v tanci jsme hýřili, zpěvu a smíchu,

hrám nebylo konce...

Snad bychom byli tak bláznili věčně!

Najednou děvčata zvážněla, zmlkla,

k loučení ručky nám políbit dala,

s úsměvem odešla. – Odešla? Proč?

Což nejsou jakou my? –

Byli jsme smutni, až přišla k nám zase,

přinesla štěstí a úsměvů záři. –

Tušit jsme počali tajemství sladké,

bez jejich kouzla že nemůžem’ žíti –

však neuměli jsme to říci...