PRVNÍ SLOVO.

Má dcera zkouší říci první slova.

Jde ztěžka to – však začíná vždy znova,

vždy ku prvnímu pokusu se vrátí

a vždy jí při tom úsměv líčko zlatí. –

Můj duch nad knihami se v dumy ztrácí,

i myslím, že to šveholí juž ptáci

tam dole v parku, že tu vesna sladká.

Jak letos byla nám ta zima krátká!

Zní dál proud zvuků jasnější a větší,

to zlomky jakés neznámé jsou řeči,

že andělé tak mluví – praví báje –

mně sladší však to nežli hudba ráje. –

A mysl moje těká do daleka:

Zřím, člověk první jak se slova leká,

zřím onen zápas z tmy ku světlu výše,

než myšlénka v květ slova vzplála tiše. –

O jaký zázrak bojuje mé děcko!

Vždyť pravé lidské slovo, to je všecko,

to rosa v úpal, to květ měkký v hloží,

to teprv člověk, jediný syn boží. –

Toť anděl, který stoup’ na hlavu zmoka,

jež sluje tma, toť hymny první sloka,

již lidstvo zpívá, v nehynoucí kráse,

jež v každé kolébce se rodí zase. –

Za ním se obrovské Véd jitro smálo,

jež Ossu s Pelionem k hvězdám vzpjalo,

to klesá před ním rámě titanovo...

Ó dítě, zkoušej dál své první slovo! –