První sníh.

Jde jeseň, bílý závoj spouští,

zmlk šepot listů, ptactva smích,

a hnízda holá v chudém houští

zří na tě prázdna,jako v poušti,

a co v ně dojat zříš, hle, padá

juž první sníh.

Zprv zvolna sem a tam se nese,

pak zachytí se na větvích,

pak náhle víc ho mračno střese,

a než zrak zvedneš, zříš, že v lese

a v polích, cestách všecko přikryl

jen sníh a sníh...

Toť jako v žití. V práci, boji

jdem všichni v potu v cestách svých,

co s rokem rok se v řetěz pojí,

jejž vlečem sebou v krve zdroji – –

než naděješ se, ve vlas napad

juž první sníh.

Toť stříbro, kterým tvoji snahu

čas odměnil – víc žádat hřích!

Žil’s, trpěl, – teď na smrti prahu

tě vítá hrob a tvojí dráhu

přikryje věčným zapomněním

jen sníh a sníh.