PRVNÍ SNÍH.

Poslední listí včera ještě

s červánkem zlatým pohrávalo –

do rána sníh! a každé lípě

na kožich se ho vysypalo.

Oj, s jakým plesem zavýsknou si

dětičky drobné cestou v školu!

vesele na vrch vyšplhají –

s jásotem sjedou s vrchu dolů.

Ale – „Bůh pomoz!“ lidé chudí

šeptají rtoma pobledlýma.

Stará to píseň, stará bolesť

jako ten sníh a jak ta zima.

Nastaly nám zachmuřené

smutné časy, –

považte si, Čeřovka má

bílé vlasy!

V pohádku jsme včarováni

staří – mladí –

hle, lip našich stříbroskvělé

stromořadí!

Neví ten, co strašného se

venku děje,

koho v srdci zlatoskvoucí

láska hřeje.

Ale ten, kdo osiřelý

světem kluše,

cítí mrazu žhavý spár až

do dna duše.

Veliký mír se vznáší

zamlklým, šírým krajem,

země-li odpočívá

pod sněžným hranostajem.

Co se jen odehrává

v útrobách ztuhlé země!?

jak by byl všemu konec,

lesy, dol – vše spí temně.

Jak by jen bajkou bylo,

jaro že zas se vrátí,

probudí radosť v polích

a lidské trudy zkrátí...

Když bouřný severák k nám táhne z Krkonoš,

ó seskupme se v tichu

a vypravujme si o strážném duchu hor –

ta bajka není k smíchu.

Vždyť v báj se utají, co nemůž’ slovem hřmít,

co vře jen v ňadrech lidu,

jenž zvěstí příkladnou svá muka vypráví,

ač s úsměvem a v klidu.

Ten mocný horstva král, ten bájný Krakonoš,

jenž před škůdcem kraj chrání,

nic není jiného, než péče dojemná

v té horalově skráni.

Nic není jiného, než samé lásky dech

k těm horám milovaným,

k těm strmým, velebným – k těm drahým, překrásným

a věčně opěvaným – !