PRVNÍ SNÍH.

Hoj, první sníh!

Dvě krásné v drahých kožešinách děti

teď vběhly na balkon. Jen pohleď na ně,

jak očka září jim a drobné dlaně

sníh lapají, jenž k zemi ztuhlé letí!

Jen pořídku a jako ostýchavě

si první vločky usedaly na zem;

však teď se nebe zatmělo – a rázem

sníh hustě v divé chumelí se vřavě,

že brzo země pokryta jím celá.

A čím se více drahý šat jim bělá,

tím větší jásot dětí na balkoně.

Hoj, první sníh – to nová rozkoš pro ně!

Jich mladá mysl obrazy si kreslí:

rej na ledě a cestu v skvostných saních,

kout salonu, v němž pastýři kol jeslí,

a v pozadí strom třpytných větví, na nich

plod četný jižních krajů, pestré cety,

a pode stromem dárků celé čety – –

Ach, první sníh! –

Hle, na lešení nové stavby hrdé

se zastavila žena – nádennice!

Teď pod zástěru vetchou ruce tvrdé

si ukryla a dolů do ulice

se zadívala v dumách starostlivě...

Ach, první sníh! V tom okamžiku živě

jí v duši teskné, trudné zjevy víří:

krb chladný v jizbě pusté, plísně plné,

muž, jenž se přes práh potácí a klne,

a v koutku vlhkém lačné krčky čtyři –