PRVNÍ SNÍH.

Půlnoc již dávno minula,

a naklání se k ránu – – –

Jaká to milost duší šla,

že mám ji rozehránu?

Rovina bílá před okny,

a nad ní nebe šedé...

Vzpomínka tichá dětské sny

za ruku ke mně vede...

Když jsem byl ještě maličký,

věřil jsem: Bůh jí chodí –

a všecky malé zajíčky

do teplých lesů vodí...

Pán Bůh, ten tlápot nedělá,

protože lehko chodí;

ale zvěř, i kdyby nechtěla,

hluboko sněhem se brodí...

A věru! Z jitra viděl jsem

v rovině bílé a dlouhé

na naší nivě pod lesem

zaječí stopy pouhé...

Je v kraji bílo... Tichý třpyt

zář jitra ještě zmnoží – – –

Ach ano, počkám na úsvit,

který je úsměv boží...

Jsem jako dítě... Vidím svět;

v nevinnou běl se skrývá...

Je mi už plných třicet let –

a srdce ještě zpívá!