První stéblo.

Jak zlatá nit to stéblo slámy

mně včera kmitlo do očí,

jež ptáček někde mezi trámy

si v prvé hnízdo zatočí.

A za stéblem mé zraky spěly

a za ptákem, jenž plaše lít,

a v duši se mi hlasy chvěly –

jich smysl těžko povědít.

Tak ve pralese zbloudilému,

když z dálky světlo prosvitne,

a na ráz opět konec všemu,

zrak tmu a tmu jen zachytne.

Tak v poušti je as karavaně,

když uzří fantom oasy,

a na ráz na to vichru dlaně

ji v žhavý písek zahází.

Tak člověku je po vší práci,

když o sobě sám počne snít,

a illusí se řada kácí,

jíž nelze, nelze zachytit.

Co ptáku, zvěři, stromu, květu

postačí plně ke štěstí,

to prchá od lidského retu,

jenž hltá jen báj, pověsti...

A skloněn nad biblí on neví,

co holubice znamená,

již Noe vítal žalmů zpěvy,

a snítka její zelená:

Dnes je to pouze stéblo slámy,

jež pták si v hnízdo zatočí

a život vnese v krovů trámy

a život v nás, nám do očí.

Ty zlaté niti každým jarem

vlát musí s řims a se věží,

neb život v tomto světě starém

ne nám, však lásce náleží.