První struna.

Z tajemných strun, jež v nitru mém se chvějí,

ty, struno rodná, zazvuč nejprvněji,

ty, struno domácí;

vždyť tebou nejvíc ruka času třese,

že hned mé srdce skáče s tebou v plese,

hned bolem krvácí.

Ó nerad napínám tě na varitu,

neb zdá se mi, že ryzí hudbu citu

zde měníš v lichý třesk,

že nesa tebe v pusté hluky denní

pro davu vděk tvé zneuctívám znění

a planý pro potlesk.

Vždyť ten mi nechuten, kdo volá v davy:

Hle, moje hruď! V té plane zápal pravý

pro český kraj a lid;

vy ostatní jste svatých žárů prosti,

svá srdce chabá spějte na vřelosti

mých citů zanítit!

A sklízí chválu, jakby slova byla

víc nežli slova, tam jen vroucnost žila,

kde ret ji hlásá všem,

a jakby zásluhou byl, slávy hodnou,

cit lásky vrozený pro chatu rodnou,

řeč matky, předků zem.

Ne, tato láska žije, musí žíti

ve hloubi srdcí všech, jež ryze cítí,

a neždá odměny;

vždyť sama v sobě potěchou je duši

a náhradou; jí vavřín jenom sluší

za skutek vznešený.

Jak mnohdy ten, kdo prací rukou, čela

jí zdárně slouží, třeba nezvučela

vlasť nikdy z jeho slov,

přec vlastenec je tisíckráte větší

než ten, kdo honosí se každou řečí,

jak horlí pro domov. –

Jen s ostychem se ruka k tobě sklání,

o struno – Marno vše: Ty bez ustání

v mou píseň sama zníš;

tu zaplesáš, tu zastýskneš si z hloubi,

tu zatoužíš jak slavík v jarním loubí,

tu mečem zazvoníš.

Dnů vzpomínám, dnů ztraceného ráje,

kdy za knihami nebo v šeru háje

jsem sníval, šťastný jun;

již tenkráte jsi v nitru mém se chvěla

a nejčastěji, nejmocněji zněla

ze zlatých duše strun.

Když zajala’s mé srdce, Slávy dcero,

a Dějin blesk mi zaplál v časů šero,

kde předků laur se kryl,

když Havel heslo své mi v duši hřímal

a pěvec Ohlasů mne sladce jímal

a Jablonský a Tyl;

Když bezejmenný vojín čety svaté,

leč nadšený, můj otec, duše vzňaté

mi jevil ples i stesk:

tu božská vidina mou letla skrání

a věrnosť přísahal jí do skonání

mých vlhkých očí blesk.

A léta přešla, jeseň žití blízka,

můj otec mrtev, duši mdlé se stýská

po vesně dávných dnů,

a v knihách, jež jsem čítal v zanícení,

již pro mne kouzla bývalého není

a rosy mladých snů.

Zřím nazpět – vidím bludů řetěz dlouhý

a málo práce plodné; cíl mé touhy

skryt posud v šerou dál;

čas vyryl v čele odříkání runy

a strhány jsou nitra zlaté struny,

v nichž prst anjelský hrál.

Jsou potrhány struny sladké tužby

a hrdých zdání, struny lásky, družby,

leč jeden zůstal cit:

ty, struno, trváš celá, plnozvuká

a s tebou přerve Moranina ruka

i žití mého nit.

Cit onen vytýká mi mnohou vinu,

jsem duše vrtkavé, jsem chabý v činu

a matný bratřím vzor;

ba, chvíle mám, kdy v moji hruď se hostí

duch odporu, kdy démon pochybností

s tím citem vede spor.

A praví mně: Jak úzkoprsý, malý

jest rodný žár, on zrakům lidstva kalí

zář vyšších, krasších met,

on dobou zrodil se a dobou zhasne,

do čistých výsot všelidskosti jasné

pne křídla věků let.

Tu strojeným a chorým se mi jeví

ten rodný vznět a moje touží zpěvy

v dum jiných mír a jas;

než, sotva v žití kol mé padnou hledy,

na bratrů zápas, útisky a bědy,

hned zavzníš, struno, zas!

A kdybych dusil, umlčoval tebe,

své nitro zapíral bych, zradil sebe

a páchal němou lež;

hlas vůle, rozumu tě nepřehluší,

tys nerozlučně spojena s mou duší

a zníš jak sama chceš.

Ty zvučíš hněvem, láskou, slastí, bolem,

i z prsou zvučíš ven a v srdcích kolem

si hledáš ozvěnu;

má píseň s tebou snoubiti se musí

a ve tvém hlaholu, nechť hanu zkusí,

má sladkou odměnu.

Rád budu, odvětí-li bratří sbory

k mé písni ruky stiskem, jejich zory

týchž citů zábleskem;

než, kdo v mé tváři lež a nízkosť vidí,

shon všední, ješitný po chvále lidí,

ten odvěť potleskem!