PRVNÍ ZÁŘE.

Kdy první slunka zář ti líbá plné líce,

kdy srdce tvoje ticho, jako poupě v háji,

a tvoje mysl čista, jako rosa v máji,

a poklidný tvůj sen, jak samo hvězdné nebe, –

kdy neznáš ještě svět – a kdy svět nezná tebe,

buď spokojen, a nechtěj více!

Čas přiletí co blyskavice –

a minou léta.

Pak jedné letní noci, hvězdy padajíce

svanou ti s nebe obraz, kyprý jako z pěny.

Ten ukryj v srdce chrám, a chovej bez proměny,

jak ti jej dalo žití v prvním rozednění,

vždyť nad něj krásnějšího souzeno ti není

v okruhu světa.

A putuj dále. Více nevrátíš se zpátky

v tu milou síň, kde prosnils první dětské hrátky;

a ještě krok – a prohlubeň, tak mrtvě tmavá

se tiše jako stín ti podle cesty vine;

a hle tu tvář, jak vábná, unylá i smavá

z ní náhle povstává a prosebně ti kyne! –

A marno prchat! Kam se poutí pohneš v kroku,

ta prohlubeň se všudy tobě vine k boku,

a z neznámého temna zjevy tobě kynou

vždy vábněji, vždy svůdněji – a všechny hynou,

a jenom pocit žalu nechají ti trudný,

že zachránit jsi mohl onen život bludný! –

Že mohl jsi! – Ach, to je tmavá propasť ona,

jejížto délku cestou nikdo nepřekoná.

Jejího dna v tom šeru nikdo nedohlédne,

neustane-li srdce, tvář-li nepobledne.

V hlubině obrovitý, černý proud se valí,

vždy zpěněn, s dutým řevem bije v pevné skalí, –

co chvátí – nenavrátí. Životem jej zvali.

A přec má žití samo pro své vyvolené

i dráhu jinou, co se nad propastí klene.

Ta vede v onu tichou oblakovou bránu,

kde slunko v nachu tone, aby přešlo k ránu,

a hvězda za hvězdou v ty končiny se noří,

by všechny sešly se u věčném světla moři! –

Tam spěchej! Lávka úzká, nehleď dolů pod ni,

kde plují v onom temnu obrazové svodní, –

nemni, že mohl jeden z nich ti blahem slouti;

co moc a sláva, rozkoš, co jsou perle, zlato,

kdy světlou cestu žití opustil by za to,

s vidinou klamnou musil v kalu zahynouti? –

Oj, mámivé ty zjevy když tě v temno svádí,

pomysli na ten obraz nadšeného mládí,

obraz tak čistý, jasný, že jen samo nebe

jím jako zbraní pevnou odít‘ mohlo tebe;

jmenuj ho prací, právem, vlastí zuboženou,

jmenuj ho láskou k lidstvu, nazvi jej ženou

či přátelstvím neb víry páskou drahocennou –

jen uchovej ten obraz mládí v lesku stálém,

aby ti ostal vůdčí hvězdou, ideálem! –

Aby tě vodil tmou po skále nebezpečné,

až vyjde jitřenka a v růžích ráno věčné.