PRVNÍ ZÁZRAK.

Byl žhavý letní den, když v podvečer

šel Kristus s učenníky pěšinou,

vonící mátou, mezi lány žita

zrajících klasů, jež tu tiše stály,

stvol vedle stvolu, jeden jako druhý,

jako by čekaly, až zavane

mystický vítr, před nímž pokorně

své hlavy nachýlí, a blahá zvěst

poletí polem jako zlaté vlny,

za vlnou vlna k lesům dalekým...

Šel Kristus mlčky, v chmurném zadumání;

snad v jeho duši zrálo podobenství

o koukoli, jenž bude uvržen

na oheň věčný, neb se naklonil

do klasů třpytivých a utrhl

květ jeho bledý, zamysliv se nad ním...

A jeho učenníci před ním šli,

po jednom, po pěšině rozkvetlé,

za smíchu, hovoru jak prosté děti;

některý časem rukou zamávl

za pestrým motýlem, jenž přeletěl,

a jiný chrpu utrhl neb klas.

Šli všichni bezstarostní, veselí,

o blízkém hovoříce městečku,

kam chtěli dojít ještě před večerem,

než v poli širém překvapí je noc.

Bylť Kristus napřed vyslal Jidáše,

by v městečku tom nocleh nalezl,

a ten se právě vrátil se zprávou,

že ve škole vše přichystáno pro ně.

Teď kráčel Jidáš vzadu za Kristem

zrajícím polem, v řadě poslední,

a očí s Mistra téměř nespustil.

Zřel jeho smutek, jeho zadumání,

pochyby, bázeň, které chvílemi

zakmitly rysy zamyšlené tváře.

Již dávno tušil, čím se Mistr mučí,

co nejistotou plní jeho duši,

že stále nemá dosti odvahy

k velkému činu, jenž by fanfárou

vítězně zazněl celou Israelí,

že stále čeká, váhá, kolísá...

A Jidáš trpěl, trpěl v nitru svém

tou dlouhou nejistotou Mistrovou,

jež kalila mu jeho světlý sen

o zaslíbeném králi Israele.

A proto konečně se rozhodl,

dnes, když ho Kristus napřed odeslal

v městečko blízké, dnes se rozhodl.

A byl teď spokojen a jeho zrak

plál nadšením a tvář mu zářila,

že Kristus, když se jednou zastavil

a k němu obrátil, tak udiven

byl nevídaným leskem jeho zraků,

že ptal se po příčině. Jidáš však

se uhnul úsměvem. A šli zas mlčky

pěšinou zkvetlou mezi lány žita

a z předu zazníval k nim rozhovor

ostatních učenníků...

Konečně se zjevila jim v dáli bílá zdiva

tichého městečka a slunce zlatem

a růžemi je oplétalo v chvíli,

když blížili se prvním jeho domům.

Zde žebrák slepý seděl u cesty

pod fíkem staletým a naříkal

na svoje neštěstí a bídu svou.

Leč první učenníci žebráka

již minuli, když Kristus okamžik

u něho stanul, tiše pohleděl

v tvář jeho zmučenou, jat soucitem.

Tu Jidáš náhle k Mistru přistoupil,

tak blízko, že se téměř dotýkal

rty jeho tváře, nakloniv se k němu.

A jeho hlas se rozčilením chvěl,

když pravil ke Kristu: „Ó Mistře, hleď,

zde starý slepec, v tmách je od mládí

a dosud nikdy slunce nespatřil,

nespatřil nebe modrého, ni květů,

úsměvů země, ani červánků,

kterými nebe hoří na západu.

Ó, skloň se k němu, otevř jeho oči,

ó, nenechej ho bloudit stále v tmách,

ať uzří též, co divů tají svět,

co krásy všude ruka tvého Otce

rozsila po zemi; a žehnati

on bude tobě celý život svůj

a tvoji slávu bude hlásat světem.“

Jak ve snu Kristus němě naslouchal

těm slovům Jidášovým, úzkost temná

se v jeho nitru hrůzně zdvihala,

že nebyl s to, by slova odvětil.

A znovu Jidáš mluvil, přemlouval,

až Kristus rozhodl se váhavě,

prst slinou navlhčil a potřel jím

zrak slepého a v strašné úzkosti

se v duchu modlil: „Otče na nebesích,

ó, dej mi sílu, abych otevřel

zrak slepcův, nedopusť, by Tvoje jméno

na posměch bylo těm, kdož nevěří,

a smutkem pro ty, kteří věří dosud...

souť lidé slabí, věří pouze v hmotu...“

A zatím vrátili se učenníci,

již napřed šli, a zástup diváků

se shromáždil... A všichni čekali...

V tom slepec vzkřikl hlasem velikým:

„Ó vidím, vidím!“ Padl s pláčem na zem

a líbal Kristův šat i jeho nohy.

Nesmírný jásot zdvih’ se v zástupu

a všichni tísnili se ke Kristu,

by alespoň se dotkli jeho šatu,

pak rozběhli se všichni po městě

hlásati příchod prorokův a jiní

zas přibíhali. Učenníci jati

posvátnou hrůzou klesli na kolena

a modlili se z hloubi vroucí duše.

A Kristus dosud vzpřímen v zástupu

stál s tváří proměněnou, která plála

jak slunce, zrakem obráceným k nebi,

a v jeho nitru zdvihala se síla,

neznámá dosud, nepoznaná síla.

Teď teprv cítil, že je povolán

k velikým činům, teprv nyní věřil,

co dříve pouze tušil nejasně,

že povolán, by spasil celé lidstvo,

že udeřila jeho hodina.

Stál stranou Jidáš s tváří zářící,

on jediný znal celé tajemství,

své tajemství: že slepec nebyl slepý.