PRVNÍ ZPĚV.

S chrámu jesuitů blíže mostu

zvučným křídlem slétá zvonů hlas;

otec Adam Kravarský v čas postu

z mise Prachenské se vrátil zas,

aby, jak řád kázal, chladný lid

k spáse volal posvěceným slovem,

než by v balvan plný hříchu styd,

zanikaje ďábla pod okovem.

Přebíhá prý v rouně beránkově

po hranicích českých v lesa krytu,

vkrádaje se predikantem k bytu

chabých Čechů, hříšné duše lově,

tak že země, sotvy uhýčkána,

zpourou šlehla, roznícena slovy,

proti řádu, církvi, císařovi,

než ji opět stihne boží rána.

Proto bystrá jesuitů vůle

výmluvného vyzvala zpět otce,

aby nepadla zas pekla k důle

česká země, kleslá přehluboce,

dobyta jsouc mečem msty a hrůzy

svaté církvi zpátky z rukou luzy.

Víť řád dobře, v Kravarského oku

bleskův ohnivých že hoří zdroj,

zžíhající srdce v každém boku,

víť, že jeho řečí ostrá broj

luteránskou nedůvěru sklíčí,

že jak ve plamenech jatý štír,

jemuž nelze skrze ohňů vír,

ostnem pochyby se sama zničí.

Rychle přišel otec Adam z hor;

však tam nebyl na misi, leč z trestu,

nevčasný že podpuzoval vzdor,

cizákům že ukazoval cestu,

jíž by kacířům, jak církev žádá,

ze zálohy vpadli v bok a záda;

tím, že častá byla v městech tření,

poslán Adam pod pláštíkem kázně

do Prachenska slabých k posílení,

neznajících opravdové bázně,

ani úcty ponížené dosti

k Ježíšově svaté společnosti.

Teď, když od hranic však v nitro zemi

pikhartství a zpoura znova tekly,

o Čech blaho Otcové se lekli,

a hřích rudými by peřejemi

nesvláčel se víry do studnic,

povolán zas Adam z Prachatic. –

Hojně vyzdoben je dalný chrám,

nejrůznější nádhera zde sváta,

sochařská co nedovedla dláta,

vkouzlil zručně štětců pestrý klam.

Ve pryštěře nitro okrášlené,

světla skrovné střely tíhnou k důli

barevnými okny na kopuli,

která hrdě u výši se klene,

oltář však, ta zdoba hlavní lodi,

nádherou svou všemu vojevodí.

Na točitých sloupech, jež se řadí

po dvou k sobě, lomené je skladí,

vzdutý jeho vlys se v květech noří;

nad svatyní oltářovou letí

andílkové v záře lesklém moři,

ve buclatých ručkách květné sněti

nebo palmy, aby v slávě skvělé

složili je před trůn spasitele,

který s oblak, jež se kolem choulí,

se trojhranem zlatým kolem hlavy,

k zemi kloní obličej svůj smavý,

v rukou žezla skvost a zeměkouli,

na níž dvojramenný kříž se zvedá,

tak že oko, jato zlata plesem,

nepokojně bloudíc zdob těch směsem,

po únavě odpočinku hledá.

Prostřed lodi kazatelna stojí,

s vyzdobeným poprsím a stříškou;

v ní duch svatý, perutí svých šířkou,

apoštoly církve silou pojí,

by na prospěch císaři a víře

zdárně působili na kacíře. –

Na poduškách zdobných lavic v předí

pyšně vystrojené panstvo sedí:

matrony i paní, outlé dcery,

v sukních jemně barvených i líčkách,

bílých ve střevících o špalíčkách,

ve kloboucích se pštrosími pery,

v nabíraných obojcích i pasech;

ve uměle navlněných vlasech,

hojně perlou ovinutých kšticích,

ve pižmových, hladkých rukavicích,

v oku vilnosť, v srdci žhavý hřích,

jenž se morem ve Florenci líh,

Lorenzo když skonal, země pýcha

bez útěchy Girolama mnicha. –

Přišli ženy cizých dobrodruhů:

pestré bejlí, jež se pyšně mísí

v český lid, jak pýřka v kvíti luhu,

snad by milostníka vybraly si.

Není konce panstva, vždy se množí,

stále přibývá ho víc a víc

v pestrých šatech do svatyně boží,

jak by květů nasel do lavic.

Hlavy vlády, vojevůdci, kněží

v druhou stranu sedli, proti paním,

bílé límce na hrdlech se sněží,

kabátců pak hustým prostřiháním

nádhera se deře v kyprém kynu

v povrch šarlatu a karmazinu.

S krajem nohavic a plášťů krátkých

žárlí kordů zlaté rukojeti,

v nichž rubínů zardívá se hladkých

víc, než kapek na rozkvetlé sněti

po májovém dešti v záři stálo;

na pasu pak vyšívaném pruhu

zříti skvostů vyjasněnou duhu,

nad níž slunce velké sponky plálo.

Kudy panstvo chrámem pokročilo,

tudy měšťan ohebností herce

skláněl před ním hlavu na koberce,

zapomenuv, že ho zotročilo,

že mu i ten prostý černý šat,

límec z plátna, váček z hnědé kůže,

i ten pláštík, plný švů a lat,

s plece náhle strhnut býti může,

že svou šiji k poctě oněch kloní,

již mu sekerami k smrti zvoní. –

Plny lidem chrámu střed i strany

jsouť zde starci, muži, ženy, děvy,

jedni z bázně boží, druhé hnány

Maradasa ukrutnými hněvy,

který polou na stráž, polou k lesku

rozestavil svoji soldatesku.

Otci jesuité dobře tuší,

že v ovčinec Krista, zbožnosť v lících,

množství kozlů vběhlo nevěřících,

polovic že ztracených zde duší;

ze strachu že mnohý oči klopí,

a své čelo, žár dřív, nyní troud,

křížem posvěcené vody kropí,

by ho zasloužený nestih soud.

Víť prý Otcové, že v síni boží

do půl zvědavci jsou, chladni k bohu:

hluché klasy v satanově stohu,

českých kališníků tajné hloží,

a že pouze ostraha je hnala,

by se lépe v odpor uchystala.

Či chtí znáti kněze, jehož vzlet

v Křivoklátsku za dvě léta skrovná

deset tisíc duší přived zpět

z pekla do ovčince Páně zrovna,

tak že po stech poklekaly na zem,

ne jenom, že dragouny jsou hnány,

leč zázračným Krista před obrazem,

jemuž znova krvácely rány,

chtíce svatým nachem z ďábla sití

po druhé lid český vykoupiti?

Či snad pověsť z Prachenska je nutí,

aby znali kněze horlitele,

jehož slovo v duši hloub se stele,

hřímajíc jak horské bouře zdmutí;

jehož noha bez obuvi, holá,

po dědinách dnem i nocí chodí,

a jenž zvonkem lidi v cestě volá

na kázeň, jež šílenstvím se rodí?

Či Pražany slídná chtivosť žene,

hněvného by odvážlivce znali,

jehož ruce s Ferrem kalich sňaly

s Týnské věže, sto let zneuctěné?

nikdy víc by v slunci nezaplál

jako dříve v blaženější době,

když jej Čechů nejslavnější král

vznésti kázal chrámu ku ozdobě? –

V hlavní lodi, pravých lavic blíže,

mladá dívka na modlitbách dlela,

mír jí svítil z panenského čela;

plavých vlasů přebohatá tíže

ve pletenců prostomilém skladu

vinula se od temene k zadu,

leskla bustkou, na hedvábné nitě,

sem tam zatočenou hadovitě.

Malé ručky spjaty byly stále;

na oltáře skvosty okázalé

viny prosté oko zbožně zřelo,

na rtíků pak vypučelém květu

při cherubí duše tichém vzletu

slovo vroucné modlitby se chvělo.

Kolem šíje bělostné a táhlé

z kmentů límec široký se vinul,

s ňader k týlu stupující náhle,

v předu otevřen jsa, výše řinul

ladné vlnky řásní nabíráním,

jih jak činí dujným v pleso váním.

Ze řetízku hrdla koncův obou,

sponkou spjatých, zlatý peníz splýval,

snad by úsvit dívčích ňader skrýval,

nepokrytých zplna krajek zdobou.

Světlé sukně, pestře květovány,

z předu hladké na zad v záhyb dány;

přes rukáv pak, u ramene jat,

k zdobě splýval druhý rozepjat,

jako hrdliččina lehká vesla,

ne, jak andělova peruť kleslá,

který s nebe ručím nesen letem

ku ochraně stanul za děvčetem.

Však ochrany dívce třeba věru:

vždyť jí blíže dvé jizlivých očí

drze do vnad panenských se nočí

a tak sině září v koby šeru,

jako vlka zor, jenž z temna houští

na kořisť se vyslíděnou pouští.

Důstojník byl kopinníků snědý,

jehož v chrámu jesuitském sbor,

pobožnosti všaké na úkor

postaven byl dílem na výzvědy,

dílem aby v pozadí a stranou

výtržníky střehl partisanou.

Černý jeho vlas a kučeravý

těžkou útěží mu splýval s hlavy

na obojek vyšívaný zlatem.

Při kabátci v předu těsně spjatém

volný rukáv, rudě podšívaný.

Krátké nohavice divně vzduty

za holeně hnědých bot jsou vsuty,

na nichž ostruhy jsou upoutány

velikánskou přeskou, nártu v před,

stranou pak mu na protkaném pasu

visí kord, jímž k zlověstnému kvasu

často najatou svou chásku ved,

dědiny by loupila a města,

jeho vášně rozjitřeny, slepy –

dobrodruh byl: kondotier Krepi,

jemuž slávy vzorem – Malatesta! –

Krepi, v Praze mrav a cudnosť pleně,

černým všude penízem je znám;

v pokoutních dlí krčmách každodenně,

zřídka přicházívá v boží chrám,

leda tenkrát, při stráže když řadách

slídí po nábožných dívek vnadách,

by je mocí zavlek ve svůj stan,

ač v té snědé vyvětralé tváři

od měšťanův, s nimiž vždy se sváří,

mnohou brázdou hněvu znamenán. –

V druhé straně, dívky opodále,

v stínu kůru, ztracen v světel jase,

ruce sepjav na hrudi, jak v žale,

cisterciák o sloup opírá se;

jenom sem tam zvedá temné oko,

přehlížeje četné lidstva davy

a zas smuten uklání své hlavy,

z ňader povzdychna si přehluboko.

Otec Adam, asket skostnatnělý

s kazatelny hlavou výše vzrůstá,

v oku blesk se kmitá rozechvělý,

bouří hrozí zesinalá ústa.

Odpolední pološero chrámu

a znícené vůkol voskovice

bledšími jen činí jeho líce,

divný úsměv kolem retů hrá mu.

Palceříkem ostříhané vlasy,

prameny jak deště v bouřném letu,

z temena se vlní na rochetu,

křídlem sejčka zvedají se řasy,

oko, v propasť modrých důlků vpadlé,

šupin ještěrčích se leskne kovem,

kmitnuvších se pod lupení krovem

v suché trávě, vedrem leta zvadlé.

Pod jestřábím nosem téměř skryti,

bezbarevní, prázdní, jak by ryti

v žlutých tvářích, chvějí se mu rtové,

jimiž srdce jeho pouta kove,

těsnější než jiný tuhou dlaní

všem, kdož chladní u víře a plani.

Otec Adam, luteránů metla,

českých bratří posvěcené důtky,

tovaryšstva páně líčí skutky,

jehož síla s nebe na zem slétla,

by vezdejších bludů rub i líc

navždy splákla, sřízla pekla vruby

a to lidstvo jdoucí ďáblu vstříc,

kázní vystříhala od záhuby.

Ticho kolem. Páter výš se týčí,

oko k nebi zvedá, ruce příčí,

líčí svaté Panny milostnosť,

skutky církve, cisařovu ctnosť.

Chválí mírnou Martincovu vládu,

která Lichtenšteinem, otcem měst,

vůdce dala bezuzdnému stádu

a chce k vrcholku je štěstí vést;

Chválí Otce, jež ta duše čistá,

Ignatius, soudruhy zval Krista,

snesší požehnání v české kraje,

že v nich všude zvolna sic, leč jistě,

jako zlaté broskve v hojném listě

spasení a věčné blaho zraje.

Chválí Huertu a Maradase,

z kterých každý spasitelův řád

vlastní krví utvrdil by rád

českým buřičům a vlasti k spáse.

Chválí Talemberka, Kolovrata,

hajitele víry samospasné,

jejichž meči víra jedovatá,

s ohněm pekel v tlamě, mře a hasne.

Chválí Volfa Berku, církve sloup,

Michnu, který na šij draku stoup,

aby ohonem, svým nezachvátil

duší, za něž Kristus krví platil

a teď v lůně svojí církve chová;

chválí Mitrovského, jehož slova

skroušená víc zmohou u císaře

než na vinném keři slunná záře,

a svit luny nad zmračeným nebem.

Chválí Friedlandského, jehož dlaně

lačná vojska hojným krmí chlebem,

bědné chátře ulevení skytá,

jenž vždy hotov Otců ku ochraně,

odbojníky po dědinách chytá,

spravuje tak vše, co někdy ztuha

zavinila vláda dobrodruha,

který Čechy prznil víc než Hus,

až promrhal sporosť zlata všecku,

již mu v chrámech zloupil Skultetus,

a teď pikle strojí po Německu,

posílaje ve kacířském vření

predikanty, kněze msty a pekla,

tajně do Čech, slabých k pobouření,

by krev obrácených znova tekla. –

„Slyšeli jste,“ otec Adam hřímá,

„že zas odbojnictví hnusný vřed

tajně na hruď české země sed?

že zas ďábel v srdce lotrů dýmá,

aby v hněvu pozvedli svou dýku

všichni ti, kdo z pravdy zdroje pili,

zaneseni v rejstřík kajicníků?

Slyšeli jste o jich děsném lovu,

o přepadech na Sázavě řece,

o těch tygrech, přetrhnuvších klece,

v drápech zbraně, krutosť v lebkách z kovu

Slyšeli jste činy dravé luzy?

Tiché fary loupí, vraždí kněze,

hlavy kosou seče, vrch vší hrůzy,

aby nabodnouc je na své hroty

zplamenila váhající roty,

pro něž víno klášterníků veze?

Slyšeli jste, jak se opět hnuli,

aby z utajených skrýší lesů

jako saně blíž a blíž se snuli

lákajíce chátru k svému směsu?

Vše, co těm se choutkám jejich příčí,

poběsilou zpupností svou ničí;

ba z nich každý, srdce plno zdůr,

ňadro vlasti, jako vzteklý tur,

rozrývá a svými zuby trhá,

při čemž satan do hrozných těch spár

hříchů nesčíslné símě vrhá,

aby vaše blaho přišlo v zmar?

Chcete dále nésti vzdor těch chámů?

Ach snad dřív než blýskne ve váš hněv,

znectí cudnosť vašich žen a děv,

zaskočí vás při modlitbě v chrámu,

a pak běda, nikdo nevybaví

útěkem se z hrozného jich kruhu:

zahyne buď okem na popruhu,

nebo pod meč ukloní své hlavy.“ –

Oddechl si Kravarský jak v žalu,

v pravdě však, by dosah poznal řeči,

která jako houfnice bok valů

srdce boří v hříchu nebezpečí.

Každým jeho slovem, které hlásá,

tíže v ňadro přítomných se střásá,

vroucnosť jedněch do slzí se taví,

leč hněv druhých, jako bouře blesk,

studem plní nachýlené hlavy,

pomstou sálá skrytých očí lesk;

pod klenbou však pohaněných skrání

není více toho odhodlání,

z něhož lidstva zlatá zář se prýští:

to již šalbou Lamormaina sterou

smutně zahynulo pod sekerou

tam, na Staroměstském popravišti.

Polou v hněvu, polou v rozechvění

rozhlédl se chrámem bílý mnich

po Pražanů pestrém shromáždění

a zas kalné oko k nebi zdvih;

však když hlavu pozvedá a níží,

bezvolně k té zbožné dívce shlíží,

jíž se z očí, vroucím citů vřením,

kříšťálový řinul slzí proud,

pro tak nelítostný kněze soud

nad ubohé země utrpením.

Hledí na ni... Krepi, snědý brach,

jak uvyknul s luzou po krčmách,

směle stoupá k dívce, stane krokem

a na její šij zří ostrým okem. –

Tiše dívka v skroušenosti svojí

jak před bouří zkvetlá růže stojí,

aniž v dětské nevinnosti tuší,

ten že hadem uštknout jí chce duši...

Znova šlehnul oheň z oka kněze,

znova jeho řečí valný proud

trhá nedůvěry tuhé meze,

znova z kazatelny drží soud

o té zemi Libuše a Čecha,

z které sotva ďábel nazpět hnán

peleš lotříků zas robí stán,

tak že valem do záhuby klesá

a v zlém chtíči, skutku přenečistém,

ve zlotřilých vášní svůdném vření

opět spojila se s antikristem,

ku věčnému tíhnouc zatracení.

„Vstaňte,“ volá, „na kacíře ony,

na ten nakvas pikhartského ducha,

než vám kancem vběhne na záhony

vašich duší, nežli květy zcuchá,

vypěstěné v chrámu svaté skrýši,

Krista spasitele tovaryši.

Bohabojné dílo vykonáte,

u kořene vyhubíce hloží,

sobě na prospěch i církvi svaté,

k větší cti a větší slávě boží!

Shlukněte se, než z těch selských sborův

vzrostou nové hlavy direktorův,

aby řádili zas hrozněj mnohem,

nežli právo stanovené bohem,

jež na místě mnohých v slitování

srubnouť dalo skrovný počet hlav,

víc by postrašen byl plachý dav,

nežli k odbojníků pokárání!

Ale běda, vizte dnes ty lebi,

jak si ve svých klecích železných

znova tropí z církve svaté smích,

jak se potměšile dolů šklebí,

z východu že k Praze pomsta kvačí,

by tu Pánu zpět dobytou zem

zpupné sběře novým odbojem

oblapila perutí svou dračí!

Shlukněte se, vždyť falešní kněží

na pomezích po táborech leží

s houfem žen a dětí hladových,

z nichž by jako z koukolových květů

símě pikhartské zas všemu světu

k záhubě, král pekla, satan líh.

Spěšte, nežli kacíř vezme zpátky

osazené vaším lidem dvory;

dřív než vám se vloupí do komory;

své dá chlapy na odběžné statky,

než co svou jste mincí zakoupili:

vinic révy z plzných vezmou strání,

by jich zdrojem, v Říma posmívání,

dřevěný svůj kalich naplnili.

Zarazte je, než se rouhať budou,

než vás schvátí jako trávu kosou,

nežli uprchnete s hlavou rudou,

s tělem ztýraným a nohou bosou;

nežli třeskem jejich zbraně sprosté

v městech Pražských kvapem bouře vzroste,

nežli chrámův posvěcený skvost

vyloupí ten zlata lačný host;

nežli opojena draka mlékem,

roznícena žhavým okem ďasa,

lakotivá, zlotřilá ta chasa

vaše děti vraždiť bude vztekem,

by v jich krví uzardělém moři

svatých chrámů korouhvice bílé

v dravou radosť luze zhovadilé

obarvili noví defensoři,

strhší ornát knězi, šaty dívky

ozhřivým svým koňům na pokrývky,

a pak, do svatých se vloupíc chrámův

na oltáře, ve prokleté chvíli,

místo svaté panny postavili

kalich, známku vína chtivých chámův.

Chcete snad, by tato luza vzteklá

oltáře a svaté kříže stekla?

Aby knihami, jež plny bludu,

zazdila vám nebes zlatou bránu?

Sluhy církve v smolném zžehla sudu,

morovou by neřestí svých ránu

poštvala vám v tichý nyní dům?

Strhněte jich klamů sypký chlum,

shlukněte se, tak mnou bůh vám hlásá,

pod Valdštýna slavnou korouhev:

za spasení jich svou ceďte krev,

pak i vám i církvi kyne spása!

Shlukněte se, kdo jste věrni bohu,

kdož můž za to, v poušť-li kraj se mění,

kam pluk mstitelů dá svoji nohu?

Také jed je lékem k uzdravení! –

Shlukněte se na ty vlky hladné,

strhněte své lásky hradné mříže,

padněte v ně, jak lev na brav padne,

vybízím vás touto známkou kříže...“

A Kravarský k lidu níž se sehna

křížem hlavy klonících se žehná

a zas u výš krucifix svůj týčí

a zas znova země odboj líčí:

‚Jděte, zhubte vašich duší vrahy,

zahrabejte meči vzpoury zdroj,

zničte sršňů loupeživý roj,

palte jejich stropy, jejich prahy,

jejich skrýše, pekla různá věna;

zář obětí takých v nebe vzrůstá –

milejšíť je bohu země pustá,

než-li od kacířův olidněná!“ –

Jak by v mnicha zmije blesku sjela,

chvěl se řečí touto. Spoustu střel

kazateli do zrytého čela

z prohlubně svých žhavých očí sel,

prsa jeho bílým pod hábitem

vlnila se v rozproudění hbitém;

levici svou, pohněvem se pýře,

v pěsť zatínal pospod škapulíře

sáhnuv pravou zpod černého pasu,

jak by druhdy takým dravým řečem

pod nebem i pod chrámovým krovem

místo bible posvěceným slovem

odpovědi dával pádným mečem.

V lidském hluku zmíral jeho vzdech,

jak ston matky vlasti v hluku zbraně,

ach, vždyť musil jako každý Čech

klidně státi také při pohaně,

nechtěl-li, jak jiných na tisíce,

sběří utýrán a uvláčen,

na sloupě mříť hnusné šibenice;

hněv, jenž vzplál, ztich zase jako sen,

který žhavou rukou k srdci sáhne

než svou netopýří peruť stáhne.

Kdo že tušil, že při sklonu hlavy

studem bled a zlostí zuby skřípal,

že na místě modlitby v ty davy

kletbu na měšťanskou chátru sypal,

která v polospánku ráda byla,

že si vrch vší úlevy, všech líků:

pádný meč a dvojbroušenou dýku

za růženec s křížem vyměnila...

Po kázání! Vlny panstva četné,

jak by pod perutí bouře letné,

nenadále z moře lidu vstaly,

a zrak žas, jak pýcha s nádherou,

s obrazností svojí veškerou

zlatými je květy protkávaly,

jejichž lesklé ve spojení nitě

v hvězdy měnily se na dykytě

dlouhých sukní, krátkých pláštíků,

záříce tak zevšad víc a víc,

jako oči jižních krasavic,

polou schválně, polou z návyku.

Šlechta z chrámu hlavním spěla vchodem,

malými však vrátky obou stran

měšťan, řemesník a chuďas hnán,

utýraný trpkým časů svodem.

A tak v šumu všecko spěchá ven:

měšťan, aby k hořkému si sed

a měl v tvrdém spánku klidný sen,

panoš, aby domů paní ved

a dle sladkých rozkazův se choval;

pán, by v kruhu přátel pokuloval;

ženy, aby k svatým knihám sedly;

dívky, aby šily nebo předly;

jesuita k tučnému sed stolu;

žák, by opakoval na úkolu;

voják, aby v kostky hrál a hýřil;

každý v jinou stranu města mířil,

jenom cisterciák posud dlí,

cosi v jeho žhavém oku tlí,

snášejíc se chrámu polostínem

za dívkou a snědým za vojínem,

jehož zory, jako sivé střely,

na šij dívky neustále zřely,

jak když jestřáb holubici měří,

než jí v bílou hrudi, prostou zlob,

nenadále vbodne dravčí zob...

A zjev obou vyšel z chrámu dveří.

Také mnich šel. – Náhle žalný vzkřik

ode vchodu v klenbu chrámu vnik,

polétaje do všech koutů lodě:

do výklenků různých chrámu stěn,

jako pták, jsa v kleci poplašen

zlekán lítá, touže po svobodě.

Jako jelen ruče mnich se zpjal,

hlavu zved a na okamžik stál,

oheň v oku, nach v ponurém líci,

rychle dral se lidstva tlačenicí,

aby zřel, co hruď mu třelo tuchou:

chrámu krasavici prostoduchou,

ana bleda, bez vlády a řeči,

před vojínem na dlaždicích klečí.

Její ňadro, před tím v kmentu skryto,

rozhaleno bylo, dívka v mdlobě,

v hrudi úběl drápem bylo vryto

cizákovo páže, v dravé zlobě

rvoucí litě jemnou ňader plenu.

„Jménem práva zatýkám tu ženu,

kacířka jest!“ a juž drábům velí,

škubaje jí s hrdla peníz zlatý:

„Odveďte ji, či jste neviděli

poběhlého krále peníz klatý,

jaké na hrdlech ti měli kdysi,

jejichž hlavy tamo v klecích visí?

Dolů, dolů strhněte ten skvost,

nechť jej ustrašené ruce kryjí,

pryč s ní, na smrť nebo na milosť

pánům komisařům v religii !“-

Kolem večer. Před kostelem ruch:

zpupnosť luzy, soustrasť chasy prosté

jako kalná řeka v bouři roste,

pohněvem i láním bijíc v sluch,

nelze říci však, tak vše se hatí,

co as dívce a co drábům platí.

Povždy víc se vůkol kupí lid,

leč jen cizí, domácí pln strachu,

ve tváři hned bled, hned jako z nachu,

sotvy že se okem poohlíd,

nevšímaje cizácké si sběře

sterých křivd a věčné výtržnosti,

s hlavou sklopenou se domů beře,

víť, že z drápů více nevyprostí

outlou žertvu chtíče, prchá z místa,

a juž žoldák kořisť zkáze chystá.

Náhle lidem protlačil se mnich,

nad něžnou se lehce sklonil děvu,

o hruď opřel hlavu jí a v hněvu

v odpor vojákovi ruku zdvih:

„Ustup!“ vece. „Posvátná jsou místa,

kde jsi vložil ruku na to dítě,

darmo viješ kolem ní své sítě;

unikne ti nevinna a čista,

jako hvězda noci v době ranní;

viz, jsem kněz, svým žitím ručím za ni!“

Strne lid a tichne, voják snědý

mečem ve mnicha své noří hledy,

úšklebkem ret stahuje se hrubý,

bezvolně zpět pokládá se páž,

k úsměšku se vyceňují zuby:

„Aj, to ovšem posvátná je stráž,

však kdo jsi, že s takým smělým příkem

ve svár kráčíš s ligy důstojníkem,

příkazy an komisařův koná?“

„Mužem jsem a dívkou bytosť ona,

nechť ti zlatý peníz podá sama,

pravdou-li však, co jsi směle děl,

pak ji poruč soudu, pak jí vel,

ostatní se srovnej mezi náma!

Nelze dívce odpovědi dáť,

pohleď, strádá srdcem, bledne v skráni,

nuže, před bohem chci konať za ni,

za ženu jest právem muži stáť!“

A třesoucí rukou z krajky bílé

ladné šije peníz odepíná;

jako strachem, chví se ústa siná,

oko rudne, bázní snad, že chvíle

té se na penízi pravdou zjeví,

co ni on ni dráb ni lidstvo neví,

leč juž s okem tichým, plným jasu

k lidstva strnutí, jež kol se množí,

žoldáku dal peníz – s matkou boží. –

Zahanbeně klopí cizák řasu,

zpupnosť klesla, jako přibit stojí,

že se ždaný nepodařil lov,

aspoň na okamžik drzosť svoji

halí v roušku omlouvavých slov,

ustupuje, hledí na háv mnicha,

zkoumá tváře, postať, klne zticha,

a juž ztrácí se, s ním družný brach,

za kostelem v úzkých uličkách.

S planým hněvem rozchází se lid,

dávno čin mu vyhasnul a styd;

stýská jenom, dětské slzy stírá,

vzdychá si a v ňadrech pěstě svírá,

nehorlí však na psí zlotřilosť,

která před bohem i před knězem

bez práva vše týrá: lid i zem.

Kde vzdor muže, kde ta prvá ctnosť?

pozří-li naň voják, každý v spěchu

skrývá oči pod schlípenou střechu,

aby dřív, než nový svitne den,

jako buřič nebyl ulapen! –

Zbyvších lidí činnou útrpností

z těžké mdloby procitnula děva,

jako poupě, když se kukle prostí;

v bledé líce jemný nach se slévá,

oko sklopeno dřív dlouhou řasou,

plamení se takou divnou krásou,

jako slunce, když se vznáší s hor,

jako mladé srny skvoucí zor,

ana z temné vyplašena chvoje

spatřila se na křišťále zdroje;

však když mnicha zřela, že ji stráží,

chvěla se jak ulapené ptáče,

v oči tryskla první krůpěj pláče

a již vyvila se z jeho páží,

dříve však, než povznesla ji síla,

mnichova k ní ústa hovořila:

„Nelekej se, dívko, vyvázla jsi

z kladených ti černých osidel,

zbojná ruka cizopásné chasy

nesetřela nevinnosti pel,

vnad tvých skvost je neporušen, čist

jako v puku liliový list,

vášeň tě víc nezhubí svým klem;

družné za pomoci těchto žen

dobyta jsi – ždaný ďábla plen –

nazpět nebi, zase andělem.

Avšak večer chmurná křídla sklání

nad Prahou, již rychle, spěchá čas,

abys rodiny své vyčkávání

políbením odměnila zas;

vzmuž se, spěš, snad z žen, jež tady stojí,

některá ti se mnou ve průvodu

sestrou bude, dá ti ruku svoji...“

A juž dívka zotavena k chodu,

domů kráčí v děkování tichém,

provázena stařenou a mnichem.

Po levém šel klášterník jí boku,

a když lehký zrychlovala spěch

po drsnějších ulic kamenech,

k volnějšímu přinucoval kroku.

Jako růže při severním chladu

chví se dívka, slyšíc něžnou radu,

ale k řeči, nechať srdce hoří,

pravých slov se čelo nedotvoří,

schází posud odvaha i síla,

jenom hlava níž se uklonila,

slza vběhla ve tvář rozháralou,

noha jak by ukována stála,

ňadra chvěla se a líčka plála,

a již chopila se ručkou malou

ruky mnicha, než však žhavým retem

dotknout se jí chtěla jako květem,

netušeně opakem se stalo;

oko mnicha jako hvězda vzplálo,

a ta ústa, vážná prv, teď smělá,

učinila dívce v ručí chvat

to, co ona učiniti chtěla,

chtíc mu zbožně ruku celovat. –

Vzkřikla dívka – žena průvodkyně

zachvěla se... . stanul klášterník:

„S bohem! Juž zvon na velebném Týně

za den prchlý vzdává Pánu dík,

jdu, ne abych vyhledal své celly,

ale ven chci, tvorstva do svatyně,

bych se modlil za lid uslzelý;

ulehlť si hroznejš v jeho klíně,

netvor záhuby a věčné smrti...

Bděte, bděte, ať vás nerozdrtí!“ –

Rozešli se u večerním šeře,

dívka k hradu, nazpět mnich se beře,

každý v zdroji myšlenek svých tona:

kdo byl mnich? kdo byla dívka ona?

Jako v těžkém snění kráčel dolů

k mostu mnich, zle znevěřilý bohu;

je to láska, co mu váže nohu,

nebo pouto vznešenějších bolů,

nebo zármutek je? Kdož to ví?

zrak, jenž dívku pozoroval v žase,

ani zlosť, jíž ruka zbalila se,

za odpověď slova nepoví.

Však když věže obloukem šel zdobným,

vznesl vzhůru rozžhavený zrak,

jak by kláť chtěl šipem stonásobným

krkavců kol nesoucí se mrak,

dřív než by se v pokřiku a víru

z různých končin pokraj římsy snesli,

aby lačni na újedky klesli:

svaté hlavy českých bohatýrů! –

Zachvěl mnich se bílý. – Divné chvění –

škapulíř slz ručí vpíjel zdroj,

chorá ňadra v přidušeném vření

každým dechem nesla kletby roj

utrpením blednoucímu retu,

na němž temná umírala slova:

„Pomstíme vás! Přikvapíme znova

k hrůze vrahům, v obdiv všemu světu!

Pomstíme vás, skráně slávy šedé,

znítíme své duše vaším snem,

hrůzy anděl tajemný nás vede,

zvítězíme – nebo zahynem!“

Domluvil, vznes kleslé hlavy tíhu

bezhvězdného nebe na okol,

na práv lidských uzavřenou knihu

přísahá ves srdce hněv a bol, –

zase z hloubi vzdechna hlavu kácí

a ve stínech domů v noc se ztrácí.