Prvního března.

Hle, tam v stráni vedle brodu

dosud loňský sníh se bělá –

jistě zima při odchodu

šátek si tam zapomněla!

Kol již pučí tráva svěží

a tam ještě závěj leží

v stinném šeru borovic,

leč ten sníh už jarem taje

a se v slzy rozplývaje

mizí zvolna víc a víc!

Pod vrb zkvětlých zlatou třísní

s hlukem tok zas vlnu vzpíná,

v lukách starou svojí písní

ozvala se duše mlýna;

na javoru čížek jásá,

co mu všechno lesů krása

v hnízdo letos uchystá – –

ale v tiché stráně pruhu

až na malou, bílou stuhu

sníh už zmizel dočista!

Zniknul tam, jak s víček spaní,

jen se po něm perly skvějí.

S teplem jara za svou paní

ztratil se – i šátek její!

A jen ještě v křovin šeři

plá cos jako skvoucí peří

z měkké trávy na venek.

Ale to už není zima,

nýbrž jara před očima –

bílé zvonky sněženek!