PRVNÍHO KVĚTNA

Východní vítr zmítal

rudými prapory

a v jeho jarním šumu studeném

jsem slyšel žalný zpěv:

„Široká matičko Rusi,

je bezedné hoře života,

je daleko boží spravedlnost

a zasuta lidská pravda.

Černýma rukama ryji

do černé svaté tvé prsti

a hledám pravdu a dobro,

já, Ivan, pokorný mužík.

Temný jsem odvalil balvan,

jenž po věky dusil rod náš.

Slunce se usmálo, však běda! zhaslo.

Červánek rudý jen zbyl nám.

Trůn carský odplaval v krvi,

místo rosy krev pije půda,

pluh je zkrvácen, na rukou lpí krev

a běsové šílejí v duších.

Kristovo slovo nám zhořklo

a slova lidská jsou klamem.

Rosu dejte nebesa shůry

a oblakové dštěte spravedlivého.

V krvavé řece rýžujem zlato

pravdy a nového lidství,

hledáme boží spravedlnost,

my temní lidé a krutí.

AIe jen krev nám zůstává v rukou

a odporný talov.

Jak dlouho ještě budu hřešit,

já, Ivan, pokorný mužík?

Neb miluji zelené lány,

pšenici zlatou a žito,

miluji motyku, pluh a kosu –

a pracuji oprátkou, puškou.

Má duše mířila k tobě, Kriste,

dnes mířím do srdce bratří.

Smiluj se, Pane, a zjev nám,

jak dojdem v zem zaslíbenou.“