Prvního máje.

Prvního máje šel jsem s milou,

kam cesta vbíhá do lesa – –

vzduch rána dýchal jarní silou

a modrem plála nebesa,

vše dokola se v slunci smálo

jak láskou spito blouznivou,

a z jejích očí tak to hřálo

jak zlatý paprsk nad nivou!

Ó, krásno bylo venku v kraji,

však v nitru lesa ještě víc!

My zřeli, jak se zachvívají

nám květy z luhu touhou vstříc,

v tmě habrů plesal kos a brávník

a skřivan vířil oblohou,

a v perlách rosy skvěl se trávník,

jak hořel by nám pod nohou...

A my dva šťastní, jako děti

kol dováděli po stráni:

pel pršel na nás, hložin sněti

nám větrem bily do skrání,

až zarděni a unaveni

v chlad usedli jsme na mechu,

a sladká chvíle dum a snění

nás jala poutem oddechu.

Hlas kukačky tu mezi buky

se ozval tiší dřímavou,

– my počítali jeho zvuky,

jak zvonily nám nad hlavou –

a polibkem vždy na vděk sázky

se ret můj na tvém zachvíval,

kdy šťastný konec naší lásky

i z nich nám věštbou vyplýval...

Ó, čarovná to byla doba,

kdy touhy své tak dávný sen

my prvně žili skutkem oba

a zřeli, že je vyplněn;

kdy z ráje blaha do své vísky

jsme netoužili vjíti zpět:

tam za lesy byl domov blízký –

však zde nám patřil celý svět!

Jak rád a vroucně v duši svojí

té sladké chvíle vzpomínám!

Však mladost má již za mnou stojí –

a marně náruč rozpínám...

Vše ztraceno, co kdys tak čistě

a záhy z ní mně vykvětlo,

vše, v co jsem věřil, doufal jistě –

i s ní mi na věk odlétlo!

Leč jako starce úsměv báje –

tak provází mne od těch dob

vždy kouzlo písní za dnů máje,

a květ mi sype v mládí hrob,

a hlavou časem zasmušilou

cos táhne mi jak zlatý blesk:

to ve snách jdu zas se svou milou

a zapomínám na svůj stesk...