PRVNÍMU JARNÍMU KVÍTKU.

Již z hloubi ňader vzdychla země.

Cos pocítila v nitru temně,

to bylo zdravé, útlé sémě,

jež spalo v ní

a náhle pohnulo se jemně

v zář sluneční.

Pad’ obal hrobu, rouška šedá,

a drobný kvítek světlo hledá,

a jeho líc tak chvějná, bledá

již hledí kol,

kde první vlahý den se zvedá

nad vlhký dol.

Leč sotva ospalý hled zvedne,

zem spoutají zas pásy ledné,

a v mlze ztrácí neprůhledné

se slunce jas.

Je mrtvo kol a smutno ve dne,

a noc je mráz.

Pták dlouhou zimou unavený

již křičí, hledá blahé změny,

a hladem, mdlobou vysílený

zavírá zrak,

a ty, můj kvítku, opuštěný

jsi sám zde tak!

Ty něžný plese zemských bolů,

úsměve slunce k bídy dolu,

ty zdobo hladového stolu,

tys prachu rob,

mé krve třpyte, zajdeš spolu

tak záhy v hrob!

Proč naše srdce nedočkavá,

se zrodila tak mdlá a žhavá,

proč duše světla vyhledává,

jímž slepne zrak,

proč srdce lásku očekává,

jež bolna tak?

Leč ty, můj kvítku, sílo jará,

tvá duše prvním ohněm hárá,

tys nezaspalo úsměv jara,

kdy sladký skon,

tvá hruď, ach, není mdlá a stará,

jíž chvěje ston.

Tys prožil pohřben v příkrov bílý

přec jednu žití šťastnou chvílí,

tys plný doufání a síly

a mladých dum,

ty umíráš, však úsměv chýlí

se ke tvým rtům.

Ó, líp je prožit dny své krásné,

než první chvíle mládí shasne,

tak žití slavné jest a jasné,

jen třpyt a nach –

jen hrdě upal v lásce časné

své srdce v prach!