PRVNÍMU PELU.

Co mladé, křehké, svěží, vše mám rád,

úsměvy, sliby, jarní za rosy,

co hlavu o zeď nerozbilo si,

co ještě v čin krev nemusilo dát...

Pučení, vánků směr jež poznává,

jich první něhu, harmonické hry,

životní větu dlouhé předehry,

v nichž tančí vzdušné ženy postava, –

co pučí z barev stínů, ze zoře

a vlhka zemní hloubky úžasně,

mám rád, co nově mluví, překrásně

a pelem v naivní plá pokoře...

Mám vykuklené motýle a vlažný van

měnivých větrů rád, když pupence

zlatově žloutnou a když růžence

bělavých trsů visí ze všech stran

a tiší ptáci k hnízdům snášejí

zcuchaná stébla v sladké starosti,

svůj život zvroucnit něčím, žádostí

po odvislosti, družné naději

na věčnou lásku vlastním pod krovem

zelených větví, něhou dýšících

a téměř v oblacích je držících

v přísvitu bledožlutě okrovém...