Prvosenka.

U stolku mi těsno.

Slunce svítí venku,

zabloudím do sadu,

najdu prvosenku.

Mezi svadlým listím

pod křovinou stála,

jarním úsměvem se

na mne pousmála.

Utrh jsem ji ve snu,

přinesl ji domů,

uložil ji v knihu,

v knihu připsal k tomu:

„Žlutá prvosenko

s hlavou nakloněnou,

ach ty mého žití

kmitáš temnou změnou!

Uvadneš tu v knize,

v knize žití mého,

jako zvadla první

láska srdce mého.“

Více nenapsal jsem,

a již slza v oku!...

a přec uplynulo

tolik, tolik roků,

co jsem uložil si

v knihu srdce svého

první prvosenku

mládí radostného!