Prvotiny.

Neděle jest; slunko svity leje

do dědiny kol i do polí;

radosť v oku – vše ku chrámu spěje,

s něhož zvony slavně hlaholí.

Hlahol jich však slavněji dnes splývá;

nebtě slaví jeden obce syn

den, jenž čekán v blahé tužbě bývá,

památný den kněžských prvotin.

Již se blíží jinoch v přátel davu,

kněží sbor jej k chrámu provází,

matka slzí, vidouc dítě v stavu,

jejž vždy přála, že se nachází.

V rouchu černém, v tváři na smrt bledý,

věnec v levé, v pravé ruce kříž,

s družicí po boku naposledy

kráčí jinoch tiše chrámu blíž.

Náhle víří bubny zavzní trouby:

neb již vstoupil do vnitř budovy

kde vše ověšeno věnci z loubí,

kvítí pestrého a majoví.

Postoupil již jinoch ku oltáři,

obláčen hned v roucho obřadní,

již jej snoubí kněžstvo vážných tváří,

družka skytá věnec svatební.

A když zasedl na pravé straně, –

zraky stále k zemi sklopené:

zavzní s kazatelny slovo Páně

a všech očí tam jen upřené.

Tu co kněz ku Boží řeční chvále

a vše slzíc v mrtvém tichu dlí,

vzúpí kdosi v lidu nenadále

hlasem teskným blíže zábradlí.

Rozlehl se v klenbě děsným stonem,

Hlas ten dumný, – následoval pád;

a vše spěje v ono místo honem;

než již pozdě – marným každý chvat.

Sklesla děva – poukloť její srdce,

smrt již v náruč jala ubohou,

v ruce kadeř – usměvši se trpce,

jinochovi sklesla u nohou.

A jak jinoch pozvédnuv své oči

kadeř zří svou – děvu unylou,

vzkřikne – a však chladně blíž pokročí,

slzu roně – dívku pro milou.

„To náš osud,“ – šepce – „dívko moje,

tobě hrob, však i pokoj dán,

já pak nýti musím bez pokoje

již za živa na vždy pochován.“

Dořek, a upřeně patře k zemi,

strašný strhne, srdcelomný smích:

lid pak – zděšen výjevy jsa těmi

praví, smích že to je – šílených.