Prvý sníh.

Sníh prvý napadal a rozplýval se v trávě,

jež vadla na luzích... Čas jitra nastal právě,

kdy pěli kohouti; list vichrem s větví lítal,

svit slunce bledého se skrze stromy kmital

a vločky padaly... Jak sníh ten uvítala

ta dívka mladičká, jež čísti počínala

kýs román zábavný! A celá rozrušená

v kraj sněžný hleděla, ji dojala ta změna!

Jak ráda mívala ty zasněžené nivy!

Hned zřela prosinec a vánoc půvab snivý,

tu délku večerů, v nichž rodina se schází,

kdy píseň bratrovu na klavír doprovází

a čaj kdy žlutavý z kalíšků úzkých hoří.

Již v duchu přemítá, kdo z těch, již se jí koří,

jí celou upoutá a koho sobě zvolí,

a komu vyjeví, co těší ji a bolí.

Jí zněl hned masopust a vřava masek v hlavě,

rej plesů vířivý a touha po zábavě,

a saní rolničky při jízdách pustým polem

když sněhu brilanty se chvějí každým stvolem.

Zří, ve svém kožíšku jak na kluzišti jede

po řece zamrzlé skrz roušku páry šedé, –

– a on s ní, tisknuv ji v svou náruč, bleskem letí,

a co si šeptají, – jsou sny dvou šťastných dětí.