PRÝ ZÁŘÍ NOVÉ KVĚTY...

Prý září nové květy po lučinách Země

a zahrady prý, samé světlo, vůně,

jsou jarem zmámeny, jak Nekonečnem –

zmateně úsměvny a rozníceně smutný,

tak zcela bez své vůle,

tak odevzdaně, osudně a krásně:

Symboly mysteria celičkého žití...

Příroda celá ožívá a zpívá,

v tvarech i barvách, ve zvucích i vůních –

mystickou immanentní energií

odvěčných smutků v bezkonečné lásce,

odvěčných slastí v přerodu a slávě,

milenců srdce, duše básníků

bližšími činí svojí podstatě.

To všecko tak, jak když jsme ještě žili,

a s rozzářeným zrakem milovali barvy,

a s otevřeným sluchem zpíjeli se zvuky,

a s roztaženým chřípím všecky ssáli vůně –

a celou duší radost všeho smutnou

vykvésti slavně v sobě nechávali...

Prý kvetou nové ženy na ulicích:

Úsměvy jejich hoří v jasném slunci,

smích jejich rozechvívá smutné snílky

a dává tesknit o přeludech Země.

Kde ještě loni poupě uzavřené,

půl hravé, půl již zasmušené příštím –

teď rozvírá se prvým listem v růži,

vydává vůni jako překvapení,

ňadra se chvějí, ruce jako v pláči,

náramky chřestí, hlas se směje, prosí,

a z oka volá velká vůle k žití,

radostně teskná, krásně hrdinná,

tak odevzdaně, bezvědomě, krásně...

A kvete prý jich tolik toho jara...

A ty? Ty, který jako nikdo

dovedeš chápat květiny a ženy,

ty, který tajným smyslem skrze věci

smyslně zpít se umíš mysteriem Duše,

ty, život chápající v celém jeho smutku,

jenž dán je jeho nekonečností –

ty Básník Duše, Mystik Života,

jsi vzdálen květů těch, jež štědře voní všem,

celými krajinami, celou zemí –

jsi vzdálen zvuků, jež hlaholí všem,

celými krajinami, celou zemí –

jsi vzdálen tisícerých něžných světlých tvarů,

jež všechny bolí, obšťastňují, zpíjí,

tím vším, v čem obsaženo tolik, tolik Země,

a přece zase tolik, tolik Duše,

jež dává snít o Světech Vzdálených...