PRYČ ODTUD, SATANE!

Pryč odtud, satane – pryč, ďáble, za hor sráz,

jež Bůh zde v dávnu zdvihl v kruhu malém,

by růst v něm mohl nový Jeruzalém!

Pryč odtud na věky – apage, satanas!

Zde v duších dychtivých hrad boží stavěli,

kdož cestou předcházeli Mistra Jana,

i on sám, sluha pravdy svého Pána,

že rostly skvělé zdi jak v čisté úběli.

A proto proti nám vzplál hněvem satanáš

a pekla ohněm spálil pravdy kněze –

pak, Husův lid by pad' své na paveze,

ďas cizí voje zval a vodil na hrad náš.

A ďábelníkům lid ten když se ubránil

a v bratří Jednotě i v trní, v hloží

dál krásnější si stavěl město Boží –

bral satan jinou tvář, by hrad si podmanil:

byl králem země té, měl její korunu,

štval úšklebkem svým proti stavům stavy

a těm, kdož prozřeli, dal stínat hlavy

a jiné ze země hnal mocí od trůnu.

Zem ďáblům vydána, že vše v ní zpleněno

a zdálo se, že Boží hrad je zbořen,

i rodný lid že vyťat bude z kořen.

Však přece zůstalo zde skryté semeno

a znova vzklíčilo, kmen lidu znova zkvet',

střás' hada, rozšuměl se ve svobodě.

Žel, satan s novou tváří vůkol chodě,

zrát nedal květům v plod a topor k ráně zved'.

By sťal nás konečně, i stromy kácí kol,

spár by měl volnost ke smrtelné ráně,

by zmařil, co zde rostlo z vůle Páně,

by zem tu proměnil v své pole pro koukol.

My nezoufáme však: zas bude náš hor kruh,

v něm Jeruzalém vznést chcem v potu tváří,

ten nový, Bůh v němž místo slunce září,

v němž chrámem bude nám sám vševládnoucí Bůh.

Tak pevně věříme. Tvá vláda přestane,

jíž držíš nás a svět zlou mocí pekel –

hle, ruka píše ti již: „Mene, tekel.“

Pryč, ďáble, za hor sráz – pryč od nás, satane!