Pryč s pláčem.

Slyšte, vizte! V dudách mých

šumí to a zvučí,

roje hněvů spoutaných

víří v nich a hučí;

jdu-li na vrch, jdu-li v důl,

sotva že je nesu,

žalem půl a zlostí půl

chvěji se a třesu.

Hněvy, blesky duše, ven!

Z ňader, svaté střely!

křivdy mrak a zloby hlen

vše nám obestřely,

v země horských úvalech

výkřiky se šíří;

vzhůru k činu z končin všech,

práva bohatýři!

Síla ducha víc je as

nežli hradba vozná,

v míru-li nás neznal čas,

ať nás v boji pozná;

vážný hněv až v očích mdlých

zlatým leskem vzplane,

pak věk reků zapadlých

znova z hrobu vstane.

Nuže, chutě, kdo jsi náš,

vzmuž se juž a zjaři,

činu-li se obáváš,

sotva se ti zdaří;

dosti křivdy, žalu dost,

povstaň v ducha zbroji,

svobody a práva skvost

rodí se jen v boji!