Psal bych Ti, duše...

Psal bych Ti, duše, ale Smutek přišel ke mně

a dívá se mi dlouze do očí –

co myslil jsem, že zapomnění skryla země,

zas na mé srdce kopím útočí.

V těch smutných zraků hloubi všecko vidím psáno,

co rylo se v mé srdce ocelí,

když zřel jsem, duši mé že nové vstává ráno,

v něž ruce Tvé mně kvítí rozsely.

Zas nepřející hlas mých do snů volá: zpátky!

a ruce Tvoje vidím spoutané –

zřím krváceti sen náš pohádkový krátký,

jenž nikdy, nikdy více nevstane.

A vstane-li, jen s jizvou v čele zkrvavenou,

s výčitkou němou tichém ve zraku –

jak slunce, které náhlou atmosféry změnou

svou krví barví peří oblaků...