Psaní na Jaroslava Puchmíra.

Není dosti vrše psáti;

Básník musý kežni zráti,

Snášet parna, trpět mrazy,

Skoumat mravů tvářnosti,

Lidské bohy, zeměplazy

Vevší možné věrnosti.

Máli kčemu harfou hráti,

Uč ho zdravý rozum znáti,

Odzrn plívy, zhrubé rudy

Ryzý zlato čistiti,

V poli, vlese všecko všudy

Vjisté kráse spatřiti.

Málokdy se člověk zdaří

Ohněm božským nadchnutý,

Často svůj věk zlatý zmaří

Podbřemenem shrbnutý.

Kdo vsvém srdcy plamen cýtí,

Komu ňádra vonné kvítí,

Nebe slávu otvírá:

Jehoť zlato neroznítí,

Ani války hromobití

Hlavu jasnou obírá;

Chtě neb nechtě, donáručí

Muzám letě, lidi učí,

Život sladký požívati,

Sny se míle obírati,

Vzármutku a žalosti

Tvořit sobě radosti.

Jak se oheň tobě zjeví,

Vůdcem zdravý rozum buď!

Bludná mysl, co činit, neví:

Věcy pilně važ a suď;

Syce srdce ohněm těsné

Bouřit začna brzy klesne:

Syce nepřijdeli včas

Rozum tobě kpomocy,

Rejdí bůjnou myslí ďás;

Jako vhorké nemocy,

Krev se vaří, srdce klepá,

Náruživost bouří slepá,

Oči jiskří, hoří tváře;

Ale vneduživé páře

Duše sylu mocně tratí,

Jazyk suší, mozek hatí:

Tak y mysl tvá holdem bloudě

Tvoří perle, klénoty;

Krále vroztrhané boudě,

Svzteklým vlkem dobroty:

Žluč plít nechá holubinky,

Zlý jed zdravé nabylinky;

Chudák vpustí smělou tváří,

Sobrem trpaslíky spáří.

Kam, kam bloude, přeshory

Zanesly tě potvory?

Kousej, kousej jak chceš nehty:

Panny ztrhnou ztebe řehty.

Kpomocy zov Muzy, čerty:

Moudří mají ztebe žerty.

Srdce plné, rozum zdravý,

Co máš činit, tobě praví.

Věčnosti co zasluhuje,

Zplného jen srdce plyne;

Darmo šumař vrše kuje,

Darmo sebou semtam vine,

Slávy zpěvem chlubně hledá:

Básnit naučit se nedá!...

Poslyš, bych ti příklad dal:

Kanárek svým zpěvem zval

Všecky lidi kpodivení.

Jaký hlásek! jaké pění,

Naprocházce smilým milá

Optáčkovi promluvila.

Když tu slavík zstrany jiné

Oslavuje milování;

Všecko všudy vlásce plyne,

Lesy loudí kradování.

O jak slavík lásce učí!

Milí padnouc donáručí

Rozplynuli vmilování.

Přirozenost zahanbuje

Všecka lidská mudrování,

Čekej, když tě rozpaluje,

Až ti srdce překypí,

Nyní hurtem přirozenost,

Jako řeka zůřícý

Valem hrne práce, lenost,

Péče odporujícý.

Srdce bůjností se třese;

Rozpustilá fantazye

Vypnouc knebi, tebe nese;

Zjarní růže rozkoš pije,

Vmilostivém požívání

Porájské se kráse shání,

Letíc mezy květiny.

Již zas zdvíhnouc zvučnou troubu,

Starožitných časů chloubu,

Krášlí sobě hrdiny.

Co jen ráčí, vše se daří:

Blázen, kdo teď časy maří;

Jako rychlý hyne čas,

Tak chuť kzpěvu zajde zas.

Tupost ztmy se raduje,

Nocy hledá mstivá sova;

Jasnost slůnce miluje.

Co se kryješ vtmavá slova?

Krása ráda chlubně chodí,

Ošklivost jen mody plodí,

Jakby zpráchnivělá těla

Chytře zakukliti měla.

Podívej se, panna čistá

Kráčí krásou přirozenou,

Nekuklí se, krásy jista;

Předceť slove krásnou ženou.

Stará? Nechť se jak chce strojí,

Ať sy líčí scvrklé tváře,

Stkví se zlatem jako záře:

Hoch jak strašidla se bojí

Vylíčené švihlice;

Zkrásných šatů, křičí děti,

Vykukuje opice.

Pročež chcešli, by tvé básně

Cti a chvály zýskaly,

Hleď, by řečí sladkou krásně

Jako záře svitaly;

Nerozumně mášli psáti,

Bloude, můžeš radči spáti.

Jen to má rád každý zlidí,

Co svým vlastním okem vidí;

Světlost, jako oči těla,

Písně vyjasnitby měla.

Jsouli dobrá stará slova?

Jako kopuletá vdova

Zakuklená vstaré mody,

Věkoletým harampátím

Vycpané se líbí ody.

Ksmíchu, ksmíchuby ti byla;

Kdyby modná mladice

Vhedbáví se ustrojila,

Nasebe pak vyvěsyla

Ošumělé kytlice.

Novým krojem šaty maje,

Pročbych dostarých as lez?

Choďme, jako chodí dnes.

Jako léto, rozum zraje;

Každý věk své mění mravy:

Starcům šedivějí hlavy,

Starost jími mocně třese:

Mladík hlavu vzhůru nese;

Když sy smutný otec stejská,

Veselý syn sobě vejská.

Jen sy rozvaž, jaké chyby!

Mladíkovi malíř kdyby

Nakrk vsadil mlíčnou hlavu:

Jsyli smíchu zdržet vstavu?

Pročbych bláznil? Co jest potom,

Krásným hochům sázet rohy,

Vpísně míchat Řecké bohy;

Čechové nic neví otom.

Řekové jak myslili,

Srdce vzpěvy vylili.

Čechu! chcešli zpívat hezky,

Mysli, mluv a nos se Česky...

Není dosti myslit krásně,

Libě plynout musý básně.

Jako hrubost pěkné panně

Místo chvály slouží khaně:

Tak tvé hezké myšlení

Vdrsné vrše zakuklené

Vhanbu se ti promění.

Kdybych vroucho potřísněné

Mladé růže, vonné kvítí,

Ač se barvou míle svítí,

Zaobaliv poslal tobě:

V duchu cobys myslil sobě?

Blázne! kdo tě odar prosyl?

Proč sy rozmanité kvítí,

Vzahradě co jasně svítí,

Hloupě zmachav kemně nosyl?

Pohrubém kdo zlatě touží,

Milý! příkladem ti slouží

Líbeznosti milenka,

Roztomilá panenka,

Naníž vlídná krása hraje;

Přívětivost zust se směje;

Kam jen kráčí, vmrtvé kraje

Rozkoš rozmanitou leje;

Kam se vrhne, očkem hodí,

Mozky mate, lásku plodí;

Podšlepějí vonné kvítí

Jakous mocnou radost cýtí.

Jaká chůze! jak se vine!

Líbeznost zní míle plyne;

Jaké sladké usmívání

Vzbuzuje lid kmilování;

Přirozenost, štědrá mátě,

Nani vlila lahody...

Včastém vršův pilování

Neužívej svobody;

Ale píseň dlouhou krátě,

Zaží mnohé nehody,

Sužitkembys sladkost spojil,

Smoudrostí se nerozdvojil.

Blaze! kdo své poklady

Zřídí podlé zahrady,

Kde se růže, pěkné kvítí

Jako zlatem krásně třpytí;

Kolem voda čistá vine,

Kde keř slzý, kvítek bledne,

Kde vše, kam jen oko hlédne,

Vovocy a kráse plyne...

Sužitkem kdo sladkost spáří,

Rozum skrásou nerozvine.

Básníkem buď smělou tváří.