PSANÍ Z POLE.

Zase chceš psaní, má zlatá mami,

na mou čest nevím, co bych psal.

Buď střílí on, neb střílíme sami,

jíme a spíme. – A co dál?

Hoši mí večer zpívají tiše:

„Puklo je srdce, puklo je –“

vypadám dobře, sestár’ jsem trochu,

viděl jsem víc, než zdrávo je.

Nemyslím domů – málokdy pouze,

myšlenka ne to, je to pud.

Toužím jen silně vyspat se dlouze

v posteli čisté, umyt a zut.

Pak – ale tohle nepíše, mami,

voják Ti ani oficír –

chtěl bych dát hlavu do Tvojich dlaní,

dětský v nich najít ztracený mír.

Všecko je hezké na tomhle světě,

těžká však z toho hlava má,

nechtěla bys jí pohoupat trochu,

což abys něco zpívala?

Dost ale psaní! Něco se chystá,

vojáci nespí, mají vztek.

Tak pac a pusu! Buďte tam zdrávi!

Höfer chce něco pro zítřek.