PSANÍ ZAVĚŠENÉ NA KLIKU MATČINY LOŽNICE.

Má matičko, mé potěšení,

teď teprve jdu spát.

A zítra zase velké dření,

již o půl páté musím vstát.

Jak známo, v pátek dělám zkoušku

z kvasné chemie.

Tož, prosím, vzbudit! můj drahoušku,

je vous en supplie.

Budíka neřídím. Je bídák.

Chci ze sna slyšet hlas,

ten nejmilejší, nejkrásnější:

„Vstaň, syný, už je čas.“

To člověk jinak z peřin skočí,

a veselý je celý svět.

Tak, prosím, jistě!! o půl páté, –

anebo nanejdéle v pět.