PSANÍ.

Ať večer jde, ať vstává ráno,

či mírem dýchá poledne:

jak vše by bylo z růží stkáno,

když k tomu stolku zasedne.

A papír vezme čistý, bílý

– tak v lese voní fialky –

a hlavinku svou v dlaně schýlí,

a zadívá se do dálky.

Pak usměje se maně, sladce,

a péro nové namočí,

a tahy juž v té první řádce

paprsek vede z podočí.

Teď rozskočit se ňadra zdají

– to na ni myslí nejspíše! –

však o nejhlubším dechů taji

mu vše to věrně vypíše.

Juž skráně hoří, zrak je žhavý,

a ret jen volá po rose –

ó to té mladé, snivé hlavy

teď celé nebe dotklo se.

A všecko to v tom psaní stojí –

a zda je bude čísti rád?

Ó každý tah v tom písmen roji

mu tváří její bude plát!

Pak podpis malý. Dvě, tři slova,

sem pozdrav snad by ještě vnik’!

A klidně pak to přečte znova,

zda správné „i“ a přechodník? –

A na popsané hledíc blánky

pak dumá – rdí se z lehýčka –:

ó víc nežli ty čtyři stránky

dal mžik by, jedna hubička!...