PSANÍ.

Těžkou rukou, která kladivem

buší v jisker dešti ohnivém

ve strojovny hluku dunivém,

dělník, jehož líce plamene

žárem sžehlé, jsou jak z kamene,

v jehož zrudlých očích tupý klid,

v jehož prsou huňatých je cit

jen jak v mechem krytém balvanu,

klikaticí, že lze sotva číst,

na jaře mi poslal tento list:

(Odpustí snad, že, co ukoval,

já mu planým veršem zrýmoval.)

„Milý pane, dal jste v ochranu

nám svůj domek; buďte ve všem jist. –

Konečně už jaro přichází,

ale občas ještě přimrazí,

a tak dělám u nás v zahradě

po práci, co je tak na snadě:

vykopávám jámy pro stromy,

– toho kamení tam na hromy! –

odhrabuji loňskou stařinu;

kde jsem trefil mrtvou na hlínu

navezl jsem černou ornici,

opatřil jsem celou štěpnici,

obral pavučiny, prsténky,

– letos nepřijdou mi housenky! –

špačkům dal jsem budky, jak jste chtěl,

– já bych radš tu chásku postřílel!

však to víte, jak nám s třešněmi

hospodařili ti ničemi! –

slovem, jen se nestarejte nic;

jen až den se prodlouží nám víc.

... Vida! – málem byl bych zapomněl,

věřte, sám že byste radost měl,

jak z těch loňských drobných cibulek

vykvetlo nám tolik bledulek,

až se milo na to podívat!

na noc však je musím přikrývat,

sic by, – místo není bezpečné, –

pomrzly ty mršky všetečné.

S včírka na dnešek byl šedý mráz,

ráno sníh a déšť, tak slotný čas,

že by venku nevydržel pes;

i náš Sylvan pod kamna i vlez,

mrcha pes! – však dobře hlídá nás.

Ale pane! – týden poslední

měli jsme tak utěšené dni!

Slunce hřálo, a tu v neděli,

to jsme zázraky vám viděli:

první jarní bouřka zahřměla,

ale někam stranou letěla;

u nás padl tichý, vlahý déšť,

– já v něm hodně promok’, ale nešť, –

nepohromil nic, byl vítán všem,

a tak mile přijala ho zem.

K podvečeru v záři sluníčka,

to byl pravý div, jak travička

a tak všechno vůkol okřálo,

až se v těle srdce usmálo

po té dlouhé zimě člověku!

Toho ptactva! – v blízku, daleku,

že to bylo jako jeden ples. –

Přec jen skřivánek se nad vše nes!

zpěvem zrovna plnil celý kraj:

byl to, pane, učiněný ráj.

Vzpomněl jsem, jak jsem tak na to zřel,

aby tak náš pán to uslyšel, –

uviděl tu krásu polí, tráv,

a k nám také on se vrátil zdráv!“ –

Tak jsem četl řádků pletivem,

psaným rukou, která kladivem

buší v jisker dešti ohnivém,

lícemi, jež výhně plamenné

žárem sžehlé, jsou jak z kamene,

zrudlým zrakem, v němž je tupý klid,

– tak jsem četl vesnu vypsánu

huňatými ňádry, v nichž je cit

jen jak v mechem krytém balvanu.