PSÁNO CESTOU Z LIBŠTÁTU

Chápala dobře, že as nedoletí.

A chápem’-li to, těžko tu.

Ty oči bylo smutno uviděti

bezmocné vůči životu.

Ten pohled bezradný a odevzdaný,

ta jemná, marně roztoužená líc.

Svůj celý život přijímala rány

rozjitřujíc se, ale nebouříc.

V den podzimní a mdlý sám po chorobě

jsem zablácenou cestou přišel k ní.

Horečné tváře zřel a ruce obě

tak hubené a tolik nervosní.

V den podzimní, kdy příliš brzo tmí se,

zas do těch očí zřel jsem nemocné.

Bezradné oči ještě lekaly se

i vůči smrti bezmocné.