PSÁNO IN MARGINE (II.)

Kdo vzhůru hledí, jaký div, když padne.

Je dopito až na dno kalichu.

Jen v podzimu, až v mlhách růže svadne,

má matka zapláče si potichu.

Co bolelo to srdce udýchané,

než zašlo v tichý zapomnění chlad,

to nikdo z těch, kdož řeknou „Pane, pane!“,

ni z těch, kdo spláčí, nedoví se snad.

Jen jedna paní, dobrá neskonale,

a ta nade mne někdy složí květ,

a ta té ženě drahé, světlé, malé

o marných touhách bude vyprávět.

O marných touhách a o marném žití,

o bílém světle shaslém po dvakrát...!

Co platno vše. Je pozdě, nutno jíti.

Je nutno jít – a člověk je tak mlád!