PSÁNO IN MARGINE (III.)

Jako topol osamělý na podryté stojím hrázi,

vím, že ještě před polednem náhlý blesk mne k zemi srazí.

Z koruny mé z rána písně krajinou se tiše smály,

ale ptáci odletěli, a teď jenom slunce pálí.

A tak stojím, a jen hledím jak je obzor kolem šedý,

a jen čekám, nad hlavou až zahřímá mi naposledy.

Vím, bude to před polednem, ale přec se nezachvěji,

na podryté stojím hrázi, kořeny mé v prázdno čnějí.

Ale jednu touhu přece listí moje zašeptalo:

aspoň ještě jedno ptáče aby mi tu zazpívalo,

jenom jednou, nežli zahřmí – ale už se k bouřce stmělo.

Jsem jen topol osamělý, na nějž všecko zapomnělo.