PSÁNO IN MARGINE (IV.)

Z krajiny štěstí smutný exulant

má duše mlčky v dálku odcházela,

v mlhavou dálku, jako hrdý grand,

jen vrásku kolem sevřených rtů měla.

Šla prachem cest a nepohlédla zpět:

to věděla, že v zadu se jí smějí;

pták zazpíval, na mezi voněl květ,

leč každou ránu hojit neumějí.

Šla mlčící a jenom tiskla ret –

co krásných snů tam v troskách dohořívá!

V tom byla velkost, tenkrát umřít hned –

teď nelze už, teď jenom trpět zbývá.

A na konec jsme došli v cizí zem,

kde nezná nás ni květ, ni strom, ni ptáče –

a tady teprv, v chrámě setmělém,

má duše v koutku usedavě pláče.