(Psáno na asijském Burghurlu)

Což nemá blaha více ani hoře

ta krásná zem, to širé, bouřné moře?

Mne nevábí nic dále v svět,

mně všude je tak jedno,

mne nevábí nic k vlasti zpět –

tam doma je tak ledno!

Však ne! – Když první kvítek na hrobě se třese,

když první skřivan nad hřbitov se vznese,

tu přec bych náhle doma býti chtěl,

bych utrh kvítko, zachvěl se – a šel!