PSÁNO NA BŘEZOVOU KŮRU.

Strh kůru s břízy jsem, kus její řízy,

chtě jakous jemnou píseň napsat na ni,

snad z rozmaru, jenž blýskne hlavou maní,

snad pro úsměv, jenž s dívčích rtů se sklízí.

A jak jsem psát chtěl, slyším šumot břízy:

„Což nevěděl jsi, jak mne čin tvůj raní,

jak nůž tvůj vnikne do cév mi a tkání?

A proč – oh, proč? Pro jakous báseň ryzí?

Což, bláhový, mníš, že bys napsal lepší,

než jakou v kmen můj psává červánek

neb slunná zář, když z rána po něm křepčí?

Neb motýl, když tam stín svůj hodí hravý,

neb když tam stínem padne kučer vděk

a jemný profil mladé dívčí hlavy?“