PSÁNO NA ŠEDÉM PAPÍRU.

Když v dálce sláblo klasů ševelení,

a večer usínal na růžích západu,

rozechvěn teskným žalem rozloučení

vešel jsem neslyšen v Tvou zkvetlou zahradu.

Tiše jak sníh sem z otevřených oken padal

v kalichy květů toužících tónů vír –

a zdálo se mi, jak by mrtvý mistr skládal

Tvou rukou tíhu úsměvů svých na klavír.

A k sledu cítil jsem, jak prsa se mi úží:

slib nežádaný v písni Tvé jsem uslyšel. –

Pak tóny dozněly – a ve vůni Tvých růží

mi hořkost zesládla, a v tichu umřel žel...