PSÁNO O DUŠIČKÁCH R. 1883.

Co bylo tady jarní krásy, pele,

co bylo tady kouzla, vůně, krás,

co bylo tady záře rozechvělé,

co bylo květů, které spálil mráz,

co vůně táhlo ze zahrad i luk,

co paprsků, jež milým teplem hřály,

co zpěvných vln, jež pod jich retem tály

a splývaly tak ve souzvuk!

A kdo to vyčte z těchto stromů holých,

z těch procházek, kde chodil jednou v snách,

a z toho vichru, který skučí v polích,

a z mlhy, jež se plouží po skalách.

Z těch mlčících a opuštěných hnízd

kdo vyčte, že tu ptáci pěli jednou,

než zima stáhla loktušku svou lednou

přes teplo těchto drahých míst.

A kdo to vyčte na tom ostrém hloží

a žlutém listí, jež tu zbylo nám,

že na všem plál kdys čistý úsměv boží...

Je teskno mi a já si vzpomínám,

jak, matko drahá, dnes v té dáli spíš,

a vítr, jenž se nad tvým hrobem chvěje,

i mně sem dýše mrazem beznaděje –

ty nic už drahá necítíš.

A dívám se, jak slunce v mlhy padá

tak zarudlé, jak pláčem rudý zrak –

a líto mi, že’s umřela tak mladá,

a myslím si, až budu také tak

a kolikrát to slunce ještě as

tu pozdravím – – Je pozdě, půjdu spáti

a jak ten den se nikdy nenavrátí,

tak také ty, jak odešla’s.

A vzpomínám si, jaký je můj podíl

v tom životě a co mne čeká víc,

a vzpomínám si, jak jsem dlouho chodil

dnes hřbitovem. – Tam dítě sklánějíc

se na rov matčin, dívalo se v snách

na cizí tváře... a teď k horké skráni

je tisknu v duchu, zrak se slzám brání

a já se chvěji v vzpomínkách.

A opět kráčím ulic pestrým vírem,

ten všední hluk, ta řeč mne studí dnes

a bolí mne, že na tom světě širém

jsem sám a sám – Už soumrak k zemi kles’

a umřel těžký, podjesenní den

a tma se plouží nekonečnou dálí

a chmurami kdes časem hvězdy vzplály

a mlhou světla luceren.

A kmitavé jich světlo vírem ulic

se rozlévá, tu večer chodí lid,

tu mladá choť, se k muži vroucně tulíc,

tu věčný rej – tam dole věčný klid –

tu žert a smích – a šperky vidíš plát –

A já z té vřavy, která v sluch mi kvílí,

a z této záře chtěl bych, matko, chvíli

tam v dáli na tvém hrobě stát.