Psáno o vánocích 1886.

Já myslím na ty, kdo jsou sami

v té širé pláni lidských cest...

Má hlava těžká vzpomínkami

v té noci plné snů a hvězd,

sny dávné táhnou kolem hlavy

a minulé se vrací zpět –

ten zapadlý, ach usmívavý

a pohádkový dětský svět!

Na kraji lesa vidím známý

a zasněžený, bílý dům,

kde všechno, všechno vzpomíná mi

na tolik zašlých, krásných dum...

Mráz na okně hle květy kreslí

a v druhém okně, sladké nic,

zář malovaných, pestrých jeslí

do dětských padá zřítelnic.

Vy drahé tváře, drahé děti,

ó střežte si to usmání,

ta vzpomínka zas jednou sletí

a zachvěje se u skrání...

Je život zlý, ó děti milé,

a v světě plném zla a vad

je vzácna jedna prostá chvíle,

kde člověk smí se usmívat!

Ó střežte si tu chvíli prostou!

V tom životě, jenž kolem vás,

tak často ty jen květy vzrostou,

jež v okna dýše zimní mráz – –

Ó střežte si tu chvíli blaha,

ten prostý úsměv u jeslí,

tu záři v očích, snění drahá,

v nichž ráj jste sobě nanesly!

Ať nikdy není smutno komu,

že jindy bylo jináče,

ať kdo je sám, jak vyšel z domu,

se nikdy nedá do pláče – –

Má hlava těžká vzpomínkami

v té noci plné snů a hvězd –

já myslím na ty, kdo jsou sami

v té širé pláni lidských cest.